Kacíře přece také upalovali

Říká se, že věda slouží hledání pravdy, ale krutou skutečností je, že ti, jejichž názory se střetávají se zavedenými teoriemi, jsou nezřídka vystaveni zesměšňování, nedostanou finance na výzkum a je jim bráněno v publikování.

Pochybný systém

Příkladem činnosti dnes zavedeného systému může být například zkušenost, kterou s ním udělal americký astronom Halton Arp. Arp, jehož učitelem byl přední astronom Edwin Hubble. Halton byl systematicky marginalizován kvůli oznámením o pozorování vlastností kvasarů a galaxií, které vrhaly značné pochybnosti na obecně sdílenou představu o rozpínajícím se vesmíru. „Absurdním vyvrcholením pak bylo,“ napsal indický astrofyzik Jayant Narlikar, „že Arpovi jednoduše zakázali používat teleskopy ve velkých hvězdárnách s odůvodněním, že výsledky jeho výzkumu nedávají smysl, a proto jsou jen ztrátou času. Jinak řečeno, tyto nákladné teleskopy jsou určeny jen k potvrzování zavedených idejí; ne k objevování odchylných údajů.“ (Times of India, 30. července 1994)

Čistota vědy?

V 17. století odsoudila římská katolická církev jiného nadšence pro teleskopy, italského polyvzdělance Galilea, pro jeho vědecké správné, ale nábožensky nepatřičné tvrzení, že Země obíhá kolem Slunce. Dnes už to není náboženské dogma, co brání nahrazování vetchých mylných představ čerstvými myšlenkami. Odpor vůči novým idejím dnes vyvěrá přímo z nitra vědeckého společenství.

„Čistotu´ vědy přísně střeží dobrovolně zavedená inkvizice jménem ´peer review´,“ píše ve své knize Small Science nezávislý britský vědec James Lovelock. „Kverulanti sice už nejsou uvrhováni do vězení, ale tato konkrétní inkvizice může ničit jejich kariéry cenzurou publikací a nedoporučením poskytnutí finančních prostředků na výzkum. V porovnání s tím,“ říká Lovelock, „měla stará inkvizice mnohem upřímnější způsoby, jak zacházet s jinověrci.“

Disidenti vědy

Disidenti jsou mnoha způsoby efektivně umlčováni kolegy vědci. I když se outsider za účelem vzbuzení pozornosti o výsledky svého výzkumu může uchýlit k jistým alternativním možnostem, samotná skutečnost, že své myšlenky neprezentuje v „seriózních žurnálech“ či na prestižních shromážděních, podkopává jejich důvěryhodnost. Paul Marmet byl vysoce respektovaným kanadským fyzikem, avšak jen do té doby, než začal zpochybňovat ortodoxní výklad kvantové mechaniky. V našem století disidenta nesouhlasícího s tzv. kodaňskou interpretací jednoduše zavrhnou a označí za blázna.

Pokud vyzývatele všeobecně uznávaných myšlenek zesměšňují i laureáti Nobelovy ceny, jak by se dnes asi vedlo mladému Einsteinovi, který tehdy byl pouhým úředníkem na patentovém úřadu? Brali by ho vůbec vážně? Kacíře přece také upalovali…

Samozřejmě, ne každý disident je právě v zákulisí čekajícím Einsteinem. Potřeštěnci mohou být opravdu obtížní a někde musí vést dělící čára. Academie Française si to svého času zjednodušila tak, že v roce 1775 prostě vydala prohlášení, že nadále nebude zkoumat žádná další řešení problému kvadratury kruhu. Dnes mají v mnoha zemích pravidlo uvádějící, že na vynálezy strojů s věčným pohybem nebudou udělovány žádné patenty.

Svoboda zkoumání

Svoboda zkoumání naráží na omezení i tehdy, pokud se některá témata jeví jako společensky nebo ideologicky příliš citlivá, aby se o nich byť jen hovořilo. V takovém ovzduší může být vědecký výzkum cenzurován jednoduše už jen proto, že přestupuje jakési normy korektnosti nastavené určitými skupinami. Americký filozof Thomas Kuhn v knize „Structure of Scientific Revolutions“ uvádí, že vědci zkoumající určitý předmět sdílejí společný soubor principů nebo vzorů, jichž užívají k interpretaci všech společně pozorovaných fenoménů. Žádný důkaz je pak nepřesvědčí, že jejich paradigma je špatné: nebudou se zabývat ani seberacionálnějšími argumenty, a dokonce mohou odmítnout jim vůbec naslouchat. Mnoha velkých pokroků bylo přes to všechno dosaženo jen proto, že někdo odvážně zpochybnil převládající názor. Podle Kuhna, změnu paradigmatu nemůže přivodit nic menšího než intelektuální ekvivalent politické revoluce.

Dominantním paradigmatem současné kosmologie je ještě stále Velký třesk, teorie obhajující názor, že rozpínající se vesmír vznikl před nějakými 15 miliardami let z hmoty extrémně stlačené do jednoho bodu. Mnoho úctyhodných vědců, včetně švédského nositele Nobelovy ceny Hannese Alfvéna, však nebylo přesvědčeno, že věci proběhly právě tak. Ten v reakci na jeden titulní článek v New York Times poznamenal: „Newtonova teorie gravitace se po více než dvě století jevila jako skálopevná, dokud ji nenahradila Einsteinova teorie všeobecné relativity. Teorie Velkého třesku ještě přežívá a může, ale také nemusí přežít pár dalších století testování. Trochu opatrnosti je beze sporu na místě,“ varoval.

Věda a žurnalisté

A co vědečtí autoři a žurnalisté? Drží se této výstrahy? Nebo snad považují za samozřejmost, že momentálně převládající paradigma je ve všech ohledech zcela bez chyb? Na poli, jakým je kosmologie zaujetí libovolného stanoviska samozřejmě nemá žádný okamžitý dopad. Konec konců, je nepravděpodobné, že by způsoby, jimiž lékaři léčí rakovinu nebo inženýři stavějí mosty, byly nějak ovlivňovány případnou rychlostí expanze vesmíru. Avšak v jiných případech, jako je například globální oteplování, může mít poselství, jehož se od vědy dostane veřejnosti, rozhodující vliv na politická rozhodnutí týkající se nás všech. Umlčování nesouhlasících a nekonformních vědců pak už přestává být jen akademický problém.

Zdroj: New Scientist magazine

Pokud se vám článek líbí, podpořte nás předplatným. Děkujeme.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář