Koloseum a muzeum v El Djem
V Tuniském muzeu jsou kamenné stély s nápisem, kterému dodnes rozumí lidé slovanského původu. Jak je to možné?
Poušť, co je to vůbec poušť? Už toto slovo vyvolá u lidí představu kilometrů vyschlé plochy, bez života a jakékoliv vegetace, duny zvlněného zlatavého písku, oázy a někdy i fatamorgánu. To však vůbec není pravda. Každá poušť je jiná, a i její povrch se místy dost mění. Snad na každém kontinentu se najde nějaká poušť. Je jich opravdu mnoho, Arabská, Libyjská, Núbijská, Gobi a mnoho dalších, ale ta opravdu nejznámější je asi Sahara.
Pro běžného turistu je Sahara nejsnáze přístupná z Tunisu, jelikož tvoří jeho jižní hranici. Tunisko je nejmenší a nejvýchodnější zemí Meghrebu, k němuž patří také Alžírsko a Maroko. Tunisko hraničí na západě s Alžírskem, na jihovýchodě s Libyí a na severu a východě je lemováno Středozemním mořem. Severní částí probíhá až k východu mohutné pohoří severoafrického Atlasu.
Asi uprostřed země, měřící na nejdelším místě od severu k jihu necelých 900 kilometrů, začíná Grand Sud, nekonečný jih. Je to země slaných jezer, dun a oáz. V západní části se nachází Velký písečný Erg, písečná poušť, již známe z obrazových publikací.
Koloseum El Djem
Mé saharské putování začalo ve střední části Tunisu. Přístav Mahdía na úzkém poloostrově, zasahující hluboko do moře, využívali už Féničané a Římané. Ze strategicky situovaného města Mahdía, vede silnice nekonečnými olivovými plantážemi (cca 115 km) do malé vesnice El Djem. Už zdaleka je v rozlehlé ploché sahelské krajině vidět charakteristickou siluetu římské stavby – amfiteátru El Djem. Toto obrovité koloseum patřící kdysi k největším v Římské říši, s kapacitou 35 000 diváků, nebylo nikdy dokončeno. Doporučuji udělat si na prohlídku amfiteátru čas; nikde jinde se totiž nemůžete potulovat zříceninami, aniž byste byli omezováni bezpečnostními opatřeními. Kobky pro odsouzence k smrti, klece pro divou zvěř, přípravny pro gladiátory – to všechno lze dosud dobře rozeznat. Tato kolosální stavba je současně třetím největším amfiteátrem světa a nejdůležitější římskou památkou v Africe.
Několik technických údajů: Amfiteátr má délku 148 m, šířku 122 m, výška zdiva je 35 m, obvod činí 425 m. Vnitřní elipsovitá aréna má délku 65 m. Osa orientace kolosea se táhne z východu na západ, s odchylkou cca 7–15 stupňů od světových stran. V okolí amfiteátru byly nalezeny pozůstatky steré berberské vesnice Thysdrus. Archeologové se domnívají, že tato malá osada, totálně zničená v 11. století byla překladištěm olivového oleje a obilí, které pak bylo dopravováno dál do Kartága. Samotnou stavbu kolosea zahájil až deklarovaný císař pro zdejší oblast Gordie I. v roce 228, stavbu však již nedokončil. Jak bylo tehdy běžným zvykem, římské stavby byly stavěny na ruinách mnohem starších měst a osad. Je známé, že původní zástavby a obyvatele zničili sami Římané, aby mohli budovat svůj svět. Ne nadarmo se tvrdí: „kam vstoupila noha Římana, vše zničila, nebo využila“.
Po staletí byl amfiteátr využíván jako vojenská pevnost. V roce 1695 nechal turecký dobyvatel Bey kompletně strhnout jeho západní stranu. Místní obyvatelé si udělali z rozvalin kamenolom pro stavby vlastních domů.
Když stojíte na nejvyšších polorozpadlých ochozech, vidíte až k obzoru jen nekonečnou písečnou pláň připomínající dno moře. Při tomto pohledu si musí každý vnímavý návštěvník položit otázku: Proč římští architekti postavili tak velkou stavbu, právě tady, na pustém a opuštěném místě, sto patnáct kilometrů od pobřeží? Široko daleko není a nikdy nebylo žádné velké město. Mnohem účelnější by bylo postavit takový amfiteátr někde na východním pobřeží, u přístavu, nebo dokonce na severu v okolí města Kartágo.
Směrem k jihu, daleko za horizontem, vymezuje krajinu bezedné stokilometrové solné jezero Chott el-Djerid. Zkoumavým pohledem pozoruji daleký horizont a pokládám si stále jednu a tu samou otázku: Proč stojí kolosální El Djem právě tady?
Podle starých záznamů vlastnil půdu v El Djem římský císař Julius Caesar. Naprosto bezcennou zemi uprostřed ničeho. Přesto dovolil vybudovat tento unikátní amfiteátr právě tady. Velké kameny musely být dováženy ze vzdálenosti 50 kilometrů. Ještě podivnější je skutečnost, že ve městě, ani v blízkém okolí, nebyla vůbec žádná voda. I tu sem museli neustále dodávat dlouhým akvaduktem.
Co přimělo římského císaře zakoupit tento naprosto bezcenný pozemek uprostřed dnešního Tuniska? Ať už byly jeho důvody jakékoliv, určitě se nejednalo o pouhý rozmar velkého imperátora.
Caesarova božská geometrie
Dlouho jsem přemýšlel nad Caesarovou nevýhodnou investicí do tuniských pozemků. Domnívám se, že pohledem do mapy je možné vysledovat určitý smysl. Římané podmiňovali důležitá rozhodnutí různými věštbami a znameními bohů. Při rozhodování hrála také velmi důležitou roli přísná geometrická symbolika. A právě tato geometrická posedlost mohla být důvodem napohled nesmyslného obchodu s pozemky.
Pohledem do mapy zjistíme zajímavou souvislost mezi amfiteátry v El Djemu (Tunisko), římským Koloseem (Itálie) a amfiteátrem v Chorvatské Pule. Dříve, než pohlédneme do mapy, podívejme se na konstrukční údaje jednotlivých staveb.
Domnívám se, že Caesarovo rozhodnutí zakoupit tuniské pozemky ovlivnily geometrické vztahy mezi místy, na kterých stály již amfiteátry v Římě, v Pule – a třetím bodem na přímce. Tento geometricky významný třetí bod se přímo nabízel ke stavbě nového velkolepého amfiteátru. Stanovil jej jednoduchým násobkem vzdálenosti stavby v Pule k římskému Koloseu. Jestliže amfiteátr v Pule je vzdálen přibližně 360 km severovýchodním směrem od Říma, pak „mé koloseum vybuduji ve stejné vzdálenosti, ale opačným směrem“. V tomto protilehlém bodě je však pouze bezedné Středozemní moře. Přidáním stejné délky se však situace změní. Podle Caesarovy úvahy a přísných geometrických pravidel vychází pozice třetího bodu na pevnině, v římské kolonii Gordie I., na území dnešního Tuniska.
Zopakujme si vzniklou situaci na mapě. Přímka vedená z Puly do El Djemu prochází Římem a má délku cca 1080 kilometrů. Vzdálenost Puly od Říma je cca 360 kilometrů (1/3 vzdálenosti), El Djem od Říma cca 720 kilometrů (2/3 vzdálenosti). Vznikl nám jednoduchý geometrický vztah. Velký imperátor byl zřejmě spokojen, v rozhodování mu pomohla „božské geometrie“ – Caesar levně kupuje pozemky, o které nikdo jiný nemá zájem. Jak jednoduché. Ale je tu ještě jedna možnost. Co když měl Caesar znalosti o podivných geometrických souvislostech mezi různými místy světa, od okupovaných a zničených národů? Vlastnil snad nějaké staré mapy a texty, kterým sice moc nerozuměl, ale přesto jim důvěřoval? Je to možné. Vždyť v místě, kde nechal vybudovat amfiteátr, existovalo staré berberské město Thysdrus. Toto prastaré město leží dodnes neprozkoumané v širokém okolí, část je pod kamennou konstrukcí amfiteátru v El Djem. Nebo je to ještě jinak, a Římané zde chtěli něco navždy „zazdít“?.
Slovanské nápisy v Tuniském muzeu
V místním muzeu El Djem se dochovaly původní stély, které nebyly zničeny arabskými nájezdníky a později Římany. Na jedné z nich můžete vidět desítky nápisů a novodobých monogramů. Tato kamenná deska je důležitým svědectvím. Mimo moderní nápisy a letopočty jsou na ní znaky, které jsem již někde viděl. Zajímalo mě, co znamenají. K překladu jsem použil slovník Ing. Petra Kováře, ve kterém jsou uvedeny téměř všechny nejstarší slovanské znaky nalezené nejenom v Evropě, ale po celém světě.
Nápis č. 1 jsem přeložil takto. I-JÁ-IT = I JÁ JDU = JÁ ODCHÁZÍM. Pokračování textu je poškozeno a překryto pozdějšími nápisy. Dávný pisatel nám zde zanechal zprávu, že někam odchází.
Nápis č. 2 jsem přeložil takto. KU-PO-CIĚL M… = PŘIJĎ KE MNĚ CÍL (je) M… Pokračování textu, kde byl napsán cíl je poškozený a nečitelný. Dávný pisatel zde napsal pro někoho pozvání. Bohužel, místo, kam měl jít se již nedozvíme.
Z překladu starých znaků na kamenné stéle v Tuniském muzeu je zřejmé, že texty jsou napsány písmem, kterému rozumí slovanské národy dodnes. Tento fakt podporuje mé osobní přesvědčení, že první písmo na naší planetě bylo Slovanské. Bylo skutečně první písmo Slovanské? To bude mnohým čtenářům připadat jako zcela nemožné a holý nesmysl. Mnozí vědci se sice domnívají, že Slované měli jakési primitivní písmo, používané při věštění a označování časových termínů, neví se však, jaký by měl být jeho charakter.
Tento názor pochází z pozdního středověku a jednostranných historických zpráv držitelů moci, kdy Slovanům bylo vnucováno písmo latinské a ideologie Římanů, která jim byla cizí.
Slované byli již ve starověku prohlašováni za méněcenné, nebyl jim přiznán ani nos mezi očima, tím méně znalost písma. Takže v dějinách nefigurovali, byli považováni za bezejmenné služebníky a otroky. Stejný pohled na Slovany měli nejen Římané a před nimi Řekové, ale i jiné národy. To je příčina, proč dnes o Slovanech z předhistorické doby nevíme naprosto nic, ba ani to, že by vůbec existovali. Dovíme se o tom jen z jejich vlastních písemností, pokud je po sobě zanechali – například na Moravě, nebo v Tuniském El Djem! Zůstává otázka, odkud Slované přišli?
Stopy poslední katastrofy
Na konci 3. tisíciletí před naším letopočtem se na Zemi odehrála významná událost, o které učenci vědí, ale nedokáží ji vysvětlit. V podstatě z ničeho nic se objevilo v pozdním eneolitu první hotové písmo, vznikala dokonalá města a moderní technologie na pracování kovů. Co se tehdy odehrálo?
Vysvětlení je jednoduché. Tak jednoduché, že může být pro dnešní vědu i mnoho z vás téměř nepřijatelné. Významná změna na naší planetě se odehrála před asi 5000 lety, kdy došlo k poslední reorganizaci (změně) pevnin. Během dní, týdnů a roků vznikaly nové pevniny a hory, jiné se propadly pod hladinu moří. Příčinou této změny byly tektonické deprese způsobené cyklickým smršťováním Země.
Lidé z potopených ostrovů hledali nová území vhodné k přežití. Na území nově zformované Evropy se objevili lidé, které nazýváme lidé kultury zvoncových pohárů (2800–1800 př. n. l.). Stopy tohoto záhadného národa byly objeveny také v severní Africe. V této době se objevilo první písmo a vyspělé znalosti. Domnívám se, že zakladatelé dnešní moderní civilizace byli lidé, kteří přežili tuto nedávnou globální katastrofu. Není důležité, jak se nazývali. Mohli to být například lidé ze země MU, Atlanťané, nebo Slované. Důležité je, že jejich písmu rozumíme dodnes.
Opouštím velkolepý amfiteátr El Djem s dobrým pocitem, že se podařilo poodhalit kousek tajemné historie zahalené mlhou dávných časů. Čeká mě ještě dlouhá cesta na jih, měsíční krajinou kolem Matmaty až na samý okraj Sahary.
Z překladu starých znaků v Tuniském muzeu je zřejmé, že texty jsou napsány písmem, kterému rozumí slovanské národy dodnes. Překládat pra-slovanské písmo jsem se naučil od p. A. Horáka ze Zlína a Ing. Kováře z Přerova, který mě daroval první, ručně psaný praslovanský slovník.
Pokračování příště: Po stopách Slovanů na Moravě …
Kapitola z knihy Naše fantastická minulost, autor Jiří Matějka → Kniha Naše fantastická minulost
Pokud vám časopis WM magazín líbí, podpořte nás předplatným →. Děkuji.
Jiří Matějka, vydavatel a šéfredaktor
Pojeďte s námi. Nové cesty a expedice najdete zde. Pro informace a objednávky pište, nebo volejte: info@novycestovatel.cz, Tel: +420 777 770 609 (608)
