Planetofyzikální stav Země – II.

2.0 REORGANIZAČNÍ KLIMATICKÉ PROCESY NA ZEMI

Zdokumentovaná pozorování všech geofyzikálních procesů (s ohledem na planetární prostředí) a samozřejmě všech významných a pokračujících modifikací uvedených solárně- pozemských vztahů, kombinovaných s nedílnými účinky andropohenední aktivity v heliosféře našeho slunečního systému [33, 34], umožnila učinit závěr: přímo před očima nám právě probíhá celková reorganizace a transformace pozemských fyzikálních a environmentálních kvalit. Současné „přeuspořádání“ je další z mnoha v dlouhé linii kosmo-historických případů významných evolučních transformací sluneční soustavy; periodickou modifikací zesílením heliosféricko-planetárních procesů. Tato nová eventualita vyvolává intenzivní tlak na geofyzikální prostředí naší planety a stavy, pozorovatelné v pozemských přírodních procesech. Účinky již produkují hybridní procesy na všech planetách naší sluneční soustavy, kde už tyto kombinované vlivy na přirozené vlastnosti hmoty a energie jsou pozorovány a hlášeny.

Nyní si povězme něco o globálních, regionálních a lokálních procesech.

2.1 Inverze geomagnetického pole.

Se zřetelem na známou a významnou roli magnetického pole na lidský život a veškeré biologické procesy si načrtneme hlavní rysy proměnného stavu geomagnetického pole. Máme k dispozici řadu kosmických lodí a satelitů, jejichž přístroje v posledních letech registrovaly růst heliosférické magnetické saturace [11, 18, 35]. Přirozená odezva Země na toto zvýšení úrovně sycení se projevuje v její bipolární intenzitě, lokalizaci „c“ magnetického pólu a rezonančních procesech elektromagnetického pole [36]. Země, s ohledem na specifickou schopnost magnetizace hmoty, je v tomto smyslu mezi všemi planetami sluneční soustavy na prvním místě [6].

V posledních letech lze pozorovat rostoucí zájem geofyziků a magnetologů o geomagnetické procesy generelně [37-40] a speciálně o pohyb zemských magnetických pólů [41, 42]. Obzvlášť to platí pro události, týkající se směru či vektoru pohybu jižního (antarktického) magnetického pólu. Tento magnetický pól urazil v posledních 100 letech vzdálenost téměř 900 km směrem k Indickému oceánu. Takto významný přesun započal již v roce 1885. Nejnovější údaje o postavení arktického (severního) magnetického pólu (přesouvá se přes Arktický oceán směrem k východní sibiřské zemské magnetické anomálii) prozrazují, že tento pól během deseti let, od roku 1973 do 1984, „procestoval“ více než 120 km, ale za tutéž dobu, mezi roky 1984 až 1994, již 150 km. Odhadovaná data potvrdila i přímá měření (L. Newwitt. Souřadnice arktického pólu jsou nyní 78,3° S a 104,0° Z) [42].

Musíme zdůraznit, že průkazně doložená změna akcelerace posunu pólu (průměrně o 3 km ročně) a jeho trasa podél geohistorického koridoru inverze magnetických pólů (tento pás byl pevně určen na základě analýz více než 400 paleoinverzních nalezišť) nevyhnutelně vede k závěru, že pozorovaná akcelerace není jen jakousi změnou či odchylkou od normy, ale naplno probíhající proces skutečného přepólování planety. Zdá se, že zrychlení pohybu pólů může vzrůst až na 200 km ročně. To znamená, že k inverzi pólů může dojít daleko dříve, než dnes předpokládají někteří badatelé, kteří s touto problematikou nejsou důvěrně obeznámeni.

Musíme zdůraznit také významné zesílení známých magnetických anomálií (kanadské, východosibiřské, brazilské a antarktické) v průběhu této magnetické reorganizace Země. Významný je především fakt, že tyto anomálie tvoří magnetický zdroj téměř nezávislý na jejím hlavním magnetickém poli. Po většinu času intenzita těchto magnetických anomálií značně převyšuje zbytek nebipolární složky, což lze potvrdit jejím odečtením od celkového zemského magnetického pole [48]. Inverze magnetických polí je proces vyvolaný různými proměnami zemských geofyzikálních procesů, prezentujícími stav polární magnetosféry. Rovněž musíme vzít v úvahu faktický růst polárního vrcholového úhlu (štěrbiny v severní a jižní polární magnetosféře), který činil podle údajů IZMIRAN uprostřed devadesátých let 45 stupňů. (Poznámka: vrcholový úhel byl dlouho okolo 6 stupňů. Jeho rozevření, závislé na situaci, však v posledních letech kolísá mezi 25 a 46 stupni.) Rostoucí nesmírné množství hmoty a energie (ať už vyzařované Sluncem jako „sluneční vítr nebo získané dříve pojednaným způsobem z meziplanetárního prostoru), se „vrhá“ do této rozšiřující se štěrbiny v polárních oblastech a způsobuje zahřívání zemské kůry, oceánu a polárních ledových příkrovů [27].

Naše studie dávných přeskoků geomagnetického pole a jejich následných účinků nás vede k jednoznačnému  závěru, že dnes pozorované probíhající procesy budou pokračovat podle přesně stejného scénáře jako dříve. Dodatečná znamení o probíhající inverze magnetického pole mají stále intenzivnější frekvenci i rozsah. Příklad: V průběhu předcházejících 25 milionů let docházelo ke dvěma magnetickým inverzím za půl miliónu let, zatímco se počet  inverzí v posledním miliónu let pohyboval mezi 8 až 14 [43]; k výměně magnetických pólů tedy docházelo po 71 až 125 tisících letech. Podstatné je, že průběhu dřívějších period nejvyšší frekvence inverzí odpovídají poklesy úrovně hladiny světového oceánu (o 10 až 150 metrů) v důsledku smrštění, vyvolaných rozsáhlými procesy vrásnění zemské kůry. Velký nárůst úrovně světového oceánu prozrazují také období s menší frekvencí inverze geomagnetického pole, v souladu s prioritami procesů v zemské kůře. [43, 44]. Úroveň hladiny světového oceánu tedy závisí na globální charakteristice kontrakčních a expanzních procesů a jejich síle v daném období.

Současná zrychlená frekvence geomagnetických inverzí nemůže vést k přibývání objemu oceánu ohřátím pólů, spíše povede ke snížení hladiny. Časté zvraty znamenají rozpínání a expanzi, zřídkavé inverze naopak smrštění. Planetární procesy zpravidla probíhají komplexně a dynamicky, což vyžaduje kombinaci a spojení všech sil a polí, aby mohly přiměřeně „uchopit“ celý systém. Kromě úvah o hydrosférické redistribuci dochází k vývoji událostí, naznačujících náhlý a ostrý zlom v činnosti meteorologického soustrojí Země.

2.2 Transformace klimatu

Zatímco se veřejná pozornost většinou upírá k příznakům větších změn nebo klimatických poruch a z nich vyplývajícím mnohdy drsným lokálním účinkům na biosféru, věnujeme se klimatickými transformacím poněkud podrobněji. Nechceme samozřejmě tvrdit, že dokážeme úplně charakterizovat přechodné období, probíhající na úrovni klimatu a biosféry. Budeme se zabývat nedávnou sérií stručných zpráv ohledně teploty, hydrologického cyklu a hmotné skladby atmosféry.

Teplotní režim se v každé jednotlivé fázi reorganizace klimatu vyznačuje kontrasty a nestabilitou. Často citovaný a obecně přijímaný scénář „skleníkového efektu“, údajně odůvodňujícího příčinu klimatických změn, je ve skutečnosti tím daleko nejchatrnějším výkladem či pojítkem v úvahách o této reorganizaci. Lze totiž pozorovat, že zatímco se nárůst koncentrace CO2 zastavil a rovněž objem metanu v atmosféře se neustále snižuje [45], nerovnováha teplot a globálního rozložení tlakového pole roste.

K dispozici jsou záznamy globálního teplotního maxima v roce 1994 a téměř nepřetržité existenci hydrologického efektu „El Niño“. Sledování teploty povrchové vrstvy vzduchu satelity [49, 50] umožňuje detekovat globální teplotní variace (s citlivostí na 0,22ºC a typickém specifickém období cca 30 dnů), vykazující zjevnou souvztažnost se zaznamenávanou střední frekvencí magnetických oscilací. Teplotní režim Země je stále závislejší na vnějším vlivu. K reprezentativním regulačním procesům, tvořícím základ všeobecných úprav klimatu jsou:

2.2.1. Změna v distribuci ozónové vrstvy;
2.2.2. přítok vyzařovaného materiálu (plazmy) a její prostup polárními oblastmi a v místech světových magnetických anomálií;
2.2.3. růst přímých ionosférických vlivů na poměr mezi zemskými meteorologickými, magnetickými a teplotními oblastmi.

Se vzrůstající pravděpodobností se přesouváme do období výrazné teplotní nestability; podobnému, jaké zde bylo před zhruba 10 000 lety. Tuto nepříliš dávnou větší nestabilitu odhalily analýzy vzorků ledového jádra z grónských ledovcových vrtů [51].

Analýza těchto jader definitivně prokázala:

2.2.4. přírůstek ročních teplot o 7 desetin stupně;
2.2.5. 3 až 4 násobný příbytek srážek;
2.2.6. zvýšení množství prachu v ovzduší o faktor 100.

Tak rychlé transformace parametrů globálního klimatického mechanizmu a jejich dopad na fyzikální podmínky a kvalitu zemské biosféry dosud nebyly vědeckým společenstvím důsledně studovány. Nyní je však stále více výzkumníků přesvědčeno o tom, že tyto teplotní přírůstky závisí na kosmicko-pozemských interakcích (buďto Země – Slunce, Země – sluneční soustava, anebo Země – mezihvězdný prostor, protože zde existuje přímé spojení) [52, 53].

Pokud jde o variace teplotních inverzí v hydrosféře (oceánech) není dnes nouze o nové důkazy. Ve východním Středomoří byl v hloubkách více než dvou kilometrů zaznamenán posun teplotní inverze od průměru 13,3 do 13,5°C k současnému průměru od 13,8 do 13,5°C – spolu se zvýšením obsahu solí o 0,02% od roku 1987. Růst slanosti Egejského moře se zastavil a odtok slané vody ze Středomořského bazénu do Atlantiku zeslábl. Žádný z těchto procesů, nebo jeho příčina, dosud nebyl uspokojivě objasněn. Bylo ale definitivně potvrzeno, že příčinou rostoucí hustoty vody je zvýšené odpařování v rovníkové oblasti, což se projevuje bezprostředním poklesem ohřáté vrstvy do větší hloubky. To nakonec může vést až k obrácení směru toku Golfského proudu. Pravděpodobnost, že se tak stane, potvrzují i další příznaky, stejně jako počítačové modely [53]. Nanejvýš pravděpodobným scénářem platným pro Evropu je nenadálé prudké ochlazení. Sibiřská oblast kdysi zakusila stabilní teplotní vzrůst [58], což je opět v souladu se zprávou z Novosibirské observatoře Ključi, hlásící konstantní roční přírůstek vertikální složky magnetického pole o více než 30 nanotesla. Tempo růstu se významně zrychluje spolu s přibližováním východosibiřské magnetické anomálie.

Aktualizační poznámka: Národní oceánská a atmosférická správa (NOAA) oznámila, že rok 1997 byl nejteplejším za celé zaznamenávané období od roku 1880; všech devět nejteplejších let bylo v posledním jedenáctiletí.

2.3 Vertikální a horizontální redistribuce obsahu atmosférického ozónu

Vertikální a horizontální redistribuce ozónu je hlavním indikátorem a aktivním činitelem všeobecné klimatické transformace Země. Existují i významné důkazy, že koncentrace ozónu má velký vliv na pozemské biosférické procesy. K obecně rozšířenému modelu „ozónových děr“ v antarktické a sibiřské stratosféře (7 až 10 mil nad zemí) jsou získávány důležité opravné modifikace ve formě údajů o vertikální redistribuci ozónu a jeho neustálém přibývání v troposféře (pod 7 mil). Je naprosto zřejmé a neoddiskutovatelné, že úbytek množství ozonu v atmosféře je způsoben technogenním (průmyslovým) znečištěním, a že celkový objem ozonu má zásadní vliv na procesy distribuce energie v zemském plyno-plazmovém (atmosférickém) obalu [54].

Stratosférická, troposférická a povrchová ozónová vrstva jsou nyní předmětem intenzivního studia [55, 56]. Fotodisociace (proces rozpadu syntetických sloučenin na jednodušší složky) ozónu řídí oxidační aktivity v troposféře. Zde se vytváří speciální atmosférické, fyzikálně-chemické prostředí, v němž se v běžné troposférické koncentraci upravují a modifikují (včetně životnosti) kysličník uhelnatý, metan a jiné uhlovodíkové plyny. Vzhledem k potvrzenému faktu, že v troposférické vrstvě mezi 5 a 7 mílemi došlo ke statisticky významnému růstu ozónové koncentrace a když si plně uvědomíme jeho oxidační vlastnosti, musíme učinit závěr, že proces podstatné zásadní změny plynové skladby a fyzikálního stavu zemské atmosféry už započal.

Hlášení o oblastních sníženích koncentrace vrstvy stratosférického ozónu (o 25 až 49%, nad Sibiří i více [57]) a o globálním úbytku ozónu ve výši mezi 20-26 mílemi, s maximálním úbytkem 7% ve výšce asi 24 mil [55], se množí. Na zemském povrchu přitom ale není žádný měřitelný důkaz nárůstu koncentrace UV záření [58]. Zato se neustále množí počet „ozónových výstrah“ ve velkých městech. V roce 1994 bylo v Paříži vyhlášeno 1800 „ozónových alarmů“. Nápadně vysoká koncentrace povrchové vrstvy ozónu byla registrována i v sibiřské oblasti. Koncentrace ozónových přílivů v Novosibirsku překročila normální úroveň až 50 ×. Musíme si uvědomit, že ozónový zápach lze vnímat až od koncentrace 100 mkg/m3, což je dvoj- až desetinásobek „normálního stavu“.

Nejvážnější zájem aeronomů ovšem vzbudilo odhalení H02 , produkovaného zcela neznámým zdrojem či mechanizmem ve výškách okolo 11 mil. Přítomnost skrytého zdroje HO2 byla zjištěna z výsledku výzkumu poměru OH/HO2 v  mezi 4,35 a 21,7 míle, tzn. ve svrchní troposféře a stratosféře. Přibývání HO2 je velmi významné a dá se předpokládat, že přenos ozonu a jeho redistribuční proces ve spodní stratosféře bude časem zcela závislý na této substanci [56].

Podřízení dynamického režimu a prostorového rozdílení ozonu uvedenému neznámému zdroji HO2 znamená přechod zemské atmosféry na nový fyzikálně-chemický proces. Toto je velmi důležitý poznatek! Nerovnoměrnosti v koncentraci ozónu mohou být, a budou, příčinou náhlých skoků teplotního gradientu, který povede ke zvýšení rychlosti pohybu vzdušných mas a nepravidelnostem ve vzorci cirkulace vlhkosti [46, 59]. Změny teplotního gradientu a jeho alternace vytvoří nad planetou nové termodynamické podmínky pro všechny oblasti; zejména když se procesu nové termální nerovnováhy účastní i hydrosféra (oceán). Studie [53] podporuje tento závěr a přináší úvahu o velmi pravděpodobném náhlém ochlazení evropského a severoamerického světadílu. Pravděpodobnost tohoto scénáře se ještě zvyšuje, vezmeme-li navíc v úvahu už deset let zahálející severoatlantické hydrotermální čerpadlo. Vzhledem k tomu se stává kriticky naléhavým vytvoření globální, ekologicky orientované klimatické mapy, s jejíž pomocí by bylo možné včas odhalit potenciální zdroje příštích celosvětových katastrof.


Obsah zprávy Planetofyzikální stav Země a pozemského života
1.0 Transformace sluneční soustavy →
1.1 Série velkých geofyzikálních transformací
1.2 Změny kvality meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností prostoru mezi planetami navzájem a Sluncem
1.3 Výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci
2.0 Reorganizační klimatické procesy na Zemi
2.1 Inverze geomagnetického pole
2.2 Transformace klimatu
2.3 Vertikální a horizontální redistribuce obsahu atmosférického ozónu
3.0 Nástup nových klimatických podmínek a konsekvence →
3.1 Zjevné nebo explicitní důsledky
3.2 Skryté či implicitní důsledky
Závěr
Poznámky
Reference


 

Regenračné centrum