1.0 TRANSFORMACE SLUNEČNÍ SOUSTAVY
Profesor geologie a mineralogie, člen Nejvyšší vědecké rady Spojeného institutu geologie, geofyziky a mineralogie Sibiřského oddělení Ruské akademie věd.
Expert na globální ekologii a Fast-Processing Earth Events.
Resumé
Probíhající planetofyzikální změny Země dostávají definitivní podobu. Existují nezvratné důkazy, že příčinou probíhající transformace je vysoce energeticky nabitý materiál a energetická nerovnoměrnost antisotropického mezihvězdného prostoru, pronikající do meziplanetárního prostoru naší sluneční soustavy. Tato „darovaná“ nadbytečná energie produkuje hybridní procesy a narušuje energetické stavy na všech planetách, včetně Slunce. Účinky se na Zemi projevují zrychlováním přesunu magnetických pólů, změnami vertikální a svislé distribuce objemu atmosférického ozónu a zvyšováním frekvence i magnitud významných katastrofálních klimatických událostí. Pravděpodobnost, že se posouváme do období prudké teplotní nestability obdobného jako před 10 000 lety, roste. Adaptační schopnosti biosféry, společně s vlivem lidstva na tyto nové podmínky, mohou za těchto nových okolností vést k úplné globální revizi řady druhů a pozemských životních forem. Pouze hluboké pochopení příčiny zásadních změn, probíhajících v našem přírodním prostředí umožní, aby politici a v první řadě občané dokázali zachovat rozvahu v průběhu přizpůsobování planetofyzikálního stavu a s tím spojených procesů.
Úvod
V současné době probíhající geologické, geofyzikální a klimatické změny jsou stále nezvratnější. Badatelé odhalili některé z příčin vedoucích ke všeobecné reorganizaci elektro- a magnetosféry (elektromagnetického „skeletu“) naší planety a jejího „klimatického stroje“. Řada specialistů na klimatologii, geofyziku, planetofyziku a heliofyziku se vzhledem k událostem přiklání k verzi kosmické kauzální posloupnosti. Události, k nimž došlo v posledním desetiletí, skutečně poskytují dostatečný důkaz neobyčejně významných heliosférických a planetofyzikálních transformací [1, 2].
Při dané kvalitě, množství a rozsahu změn můžeme říci, že klimatické a biosférické procesy byly (vzhledem k těsně propojenému zpětnovazebnímu systému) přímo zasaženy a vtaženy do souhrnu transformačních procesů ve sluneční soustavě. Musíme zorganizovat svou pozornost a uvažování, abychom pochopili, že pozemské klimatické změny jsou pouze součástí, článkem v řetězu událostí, probíhajících v naší heliosféře.
Dalekosáhlé fyzikální procesy a nové kvality fyzikálního a geologického prostředí budou klást neobyčejné výzvy a požadavky na přizpůsobení všech pozemských životních forem. Uvážíme-li problém adaptace biosféry, vyplývající z nových geofyzikálních podmínek, musíme začít rozlišovat obecné tendence a povahu těchto změn. Jak si dále ukážeme, mohou být tyto tendence stopovány směrem k nárůstu planetární energetické kapacity (kapacitní reaktance), projevující se vysoce rozrušeným nebo nabitým stavem některých pozemských systémů. K nejintenzivnější přeměně došlo v plynoplazmovém obalu naší planety, takže tvořivé možnosti její biosféry jsou omezené.
V současnosti se ustálil nový scénář přebytku energie. Projevuje se: generováním plazmy v ionosféře, magnetickými bouřemi v magnetosféře a ve formě cyklónů v atmosféře.
Tyto vysoce energetické a v minulosti spíše výjimečné atmosférické jevy jsou nyní velmi časté, intenzivní a jiné povahy. Mění se i hmotná skladba zemského plynoplazmového obalu (atmosféry). Živočišný a rostlinný život na Zemi jako celek přirozeně reaguje na globální změny podmínek elektromagnetického pole a na význačné, hluboké změny chodu zemského klimatického stroje. Takové procesy zásadních změn vyvolávají tlak na veškerý pozemský život a vyžadují nové formy, přizpůsobené dané situaci. Přirozený vývoj nových forem může u řady druhů a dosavadních forem pozemského života vést k celkové globální revizi. Mohou se projevit nové, hlubší kvality života, zdokonalené organizmy směřující k dosažení rovnováhy prostřednictvím nových vývojových a reprodukčních schopností, které s sebou přináší nový fyzikální stav.
V tomto smyslu je zřejmé, že i lidstvo stojí před otázkou takové adaptace na nové podmínky na Zemi, vybavené nestabilní a nerovnoměrně rozdělenou biosférou. Současné období transformace je nicméně pouze přechodné, protože k převodu životních vzorů může dojít až po důkladném vyhodnocení toho, co na nich bude potřebné upravit tak, aby vyhovovaly novým podmínkám pozemské biosféry. Každý reprezentant pozemského života projde důkladnou dlouhodobou „zkouškou“ nebo jakousi „kontrolou kvality“, určující míru jeho způsobilosti vyhovět změněným podmínkám. Taková vývojová výzva vždy vyžaduje úsilí nebo vytrvalost, ať už u jednotlivých organizmů či druhů nebo celých společenství. Nezmění se totiž pouze podnebí, ale také my, lidé, zakusíme globální změny životních procesů u všech živých organizmů, které jsou nezbytným dalším článkem v celkovém procesu a samotném běhu života. Nic z toho nelze pojednávat jednotlivě nebo dokonce odděleně.
Obsah textů Planetofyzikální stav Země a pozemského života
1.0 Transformace sluneční soustavy
1.1 Série velkých geofyzikálních transformací
1.2 Změny kvality meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností prostoru mezi planetami navzájem a Sluncem
1.3 Výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci
2.0 Reorganizační klimatické procesy na Zemi →
2.1 Inverze geomagnetického pole
2.2 Transformace klimatu
2.3 Vertikální a horizontální redistribuce obsahu atmosférického ozónu
3.0 Nástup nových klimatických podmínek a konsekvence →
3.1 Zjevné nebo explicitní důsledky
3.2 Skryté či implicitní důsledky
Závěr
Poznámky
Reference
1.0 TRANSFORMACE SLUNEČNÍ SOUSTAVY
Abychom plně pochopili a obsáhli probíhající geofyzikální transformace, uvedeme výčet dlouhé škály událostí, k nimž došlo ve slunečním systému,. Příčinou vývoje, který zřetelně probíhal v posledních letech, je nerovnoměrné rozptýlení hmoty a energie v antisotropickém mezihvězdném prostoru [2, 3, 4], která na pouti mezihvězdným prostorem prošla heliosférou ve směru slunečního apexu v souhvězdí Herkula. V šedesátých letech uplynulého století se zde setkala s nehomogenní hmotou, obsahující mimo jiné ionty vodíku, hélia a hydroxyly, spolu s dalšími prvky a jejich kombinacemi. Tento druh plazmy rozptýlené v mezihvězdném prostoru se jeví jako zbrázděná, zmagnetizovaná pásová struktura. Průchod naší heliosféry touto strukturou vedl k nárůstu šokové vlny před sluneční soustavou ze 3 až 4 AU na 40 AU nebo více. Zhuštění šokové vlny, způsobené formací koluzívní plazmy v parietální vrstvě, vedlo k růstu plazmové vlny okolo sluneční soustavy a jejímu následnému „přetečení“ do meziplanetární sféry [5, 6]. To zapříčinilo zvýšení objemu hmoty / energie v meziplanetárním prostoru, tedy uvnitř naší sluneční soustavy.
Reakcí na tento „příděl“ hmoty / energie byla pozorovaná rozsáhlá škála událostí:
Došlo k sérii značných geofyzikálních transformací, mezi něž patří:
– změny v kvalitě meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností mezi planetami a Sluncem;
– výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci.
1.1 Série velkých geofyzikálních transformací
Následující procesy probíhaly na vzdálených planetách sluneční soustavy, ale v podstatě vypovídají o činnosti, řídící celý systém.
Zde jsou některé příklady:
1.1.1 Růst tmavých skvrn na Plutu [ 7 ].
1.1.2 Zpráva o tvorbě aury (polární záře) na Saturnu [ 8 ].
1.1.3 Zpráva o posunech pólů Uranu a Neptuna (jde o magneticky konjugované planety) a náhlý nárůst intenzity magnetosféry Uranu ve velkém měřítku.
1.1.4 Změna intenzity světla a dynamiky světelných skvrn na Neptunu [9,10].
1.1.5 Zdvojnásobení intenzity magnetického pole Jupitera (vůči údajům z roku 1992) a řada nových stavů a procesů pozorovaných na této planetě, zprvu považovaných za důsledek série explozí v červenci 1994 [přičítaných „kometě“ SL-9] [12].
Šlo o jakési „povyražení“ jednoho z plazmoidových „vlaků“ [13,14], který podráždil joviánskou magnetosféru a indukoval nadměrnou výrobu plazmy [12], která se pak uvolnila stejným způsobem jako ze slunečních koronálních děr [15]. Přitom vyprodukovala radiační pás, vyzařující v decimetrovém pásmu (13,2 a 36 cm) a výskyt rozsáhlých aurorálních anomálií, včetně změny proudů v systému Jupiter – Io [12, 14].
Proud ionizovaného vodíku, kyslíku, dusíku, atd., v jakési „trubici“, jíž teče více než milion ampér, směřuje k Jupiteru ze sopečné oblasti na Io. Tento stav objasňuje charakter magnetických procesů na Jupiteru a zintenzivnění vzniku jeho plazmy. (Z.I.Vselennaya „Earth and Universe“ N3, 1997 plo-9 podle údajů NASA)
1.1.6 Řada transformací v atmosféře Marsu zvyšujících kvalitu jeho biosféry. Jde o pozorovaný příbytek oblaků v rovníkové oblasti a pozoruhodný vzestup koncentrace ozónu [16].
V září 1997 se satelit Mars Global Surveyor při vstupu na oběžnou dráhu kolem Marsu setkal s dvojnásob hustší atmosférou než předpokládala NASA v letovém projektu. Kvůli tření spojenému s větší hustotou bylo ohnuto jedno z ramen držáku slunečního kolektoru satelitu až za zarážku úplného rozevření. Tato souhra událostí způsobila zpoždění stanoveného počátku fotografické mise o celý rok. (Nebylo možné provést rychlé brždění o atmosféru, protože hrozilo úplné utržení závěsu kolektoru. p.p.)
Červenec 2001:
Na Marsu vypukla obrovská prachová bouře — největší v posledních 25 letech, která byla tak mohutná, že ji mohli pozorovat i amatérští astronomové vybavení skromnými teleskopy. Mračna měla vzhledem k mrazivé marsovské atmosféře ohromující teplotu 30° C.
(Zdroj: NASA Science News, 16. července 2001)
1.1.7 První stadium tvorby atmosféry na Měsíci, kde byla objevena přibývající sodíková atmosféra, která již dosáhla výšky 9 000 km. [17].
1.1.8 Významné fyzikální, chemické a optické změny na Venuši; poprvé byla detekovaná inverze tmavých a světlých skvrn a velký úbytek sirných plynů v její atmosféře [16].
1. 2 Změny kvality meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností prostoru mezi planetami navzájem a Sluncem.
Hovoříme-li o nových energetických a hmotných vlastnostech meziplanetárního prostoru, musíme nejprve poukázat na nárůst energetické hladiny náboje v meziplanetární oblasti a na úroveň nasycení (saturace) hmoty. Změna typického průměrného stavu v meziplanetárním prostoru má dvě hlavní příčiny:
1.2.1 Příliv hmoty z mezihvězdného prostoru (radioaktivní materiál, ionizované prvky a jejich kombinace) [19, 20, 21].
1.2.2 Doznívající účinky aktivity 22 slunečního cyklu, především důsledky rychlých vypuzení koronární hmoty (CME) – magnetizované sluneční plazmy. [22].
Přirozenou vlastností obou typů mezihvězdné hmoty a redistribuované intra-heliosférické masy je vytvářet nově strukturovaná spojení a procesy v meziplanetární doméně. Nejčastěji to lze pozorovat na strukturovaných formacích rozsáhlých systémů magnetických plazmových mračen [23], zvýšené frekvenci generování šokových vln a z toho vyplývajících účinků [24].
Máme zprávy o dvou nových populacích kosmických částic, neočekávaně objevených ve Van Allenově radiačním pásu [25], které vznikají zejména po injekci hustého elektronového svazku s energií větší než 50 MeV do vnitřní magnetosféry za prudkých magnetických bouří (CME) a objevu zcela nového pásu z ionizovaných prvků, pozorovaných obvykle jen ve spektrálních čarách hvězd. Tato nedávno změněná kvalita meziplanetárního prostoru plní nejen funkci přenosového mechanizmu planetární interakce, ale mimo to, což je nejdůležitější, uplatňuje podněty a programuje akce po sluneční aktivitě, ať už v její maximální či minimální fázi. Byly pozorovány i seismické účinky slunečního větru [26, 27].
1.3 Výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci.
Co se týče stelárně-fyzikálního stavu Slunce, nelze pominout fakt, že došlo k významným modifikacím dosavadního modelu chování centrálního tělesa naší sluneční soustavy. Tento závěr vyplývá ze zpráv o pozorování neobvyklých forem projevů energetických sil a aktivit sluneční činnosti [20, 21], právě tak, jako o modifikacích jeho podstatných základních vlastností [28]. Progresivní nárůst obecné sluneční aktivity pozorujeme prakticky od konce Maunderova minima. Poprvé a s definitivní platností se projevil ve 22 cyklu, představujícím skutečný problém pro heliofyziky, kteří byli nuceni podstatně přepracovat scénáře:
1.3.1 Ve vztahu k maximálním rychlostem dosažitelným při super-vzplanutích;
1.3.2 s ohledem k vyzářenému výkonu jednotlivých záblesků;
1.3.3 ve vztahu k energii slunečních kosmických paprsků, atd.
Navíc – kosmická loď Ulysses, křižující horní heliosférické šířky, zaznamenala absenci magnetického dipólu, což drasticky změnilo obecný heliomagnetický model a dosavadní komplikované analytické představy magnetologů. Nejdůležitější heliosférická úloha koronárních děr je nyní zřejmá: regulace magnetického nasycení meziplanetárního prostoru. [28, 30]. Navíc generují všechny velké geomagnetické bouře, přičemž jižně polarizované ejekce jsou geoefektivní [22]. Tím lze také odůvodnit vliv účinků slunečních větrů na cirkulaci v zónách pozemské atmosféry a dynamiku litosféry [31].
Dvacátý třetí sledovaný cyklus zahájila krátká série slunečních skvrn v srpnu 1995 [32], která dovolila předpovědět maximum sluneční aktivity v roce 1999. Pozoruhodné ovšem bylo, že k sérii vzplanutí třídy C došlo už v červenci 1996. Specifika a mohutnost tohoto cyklu byly diskutovány koncem osmdesátých let. [23]. Vzrůstající frekvence zášlehů rentgenového záření (X-Flare) se projevila už v raných počátcích cyklu a poskytovala jistotu, že přijdou události ve velkém měřítku; zejména s ohledem na zvýšenou frekvenci super-vzplanutí. Situace se stala extrémně vážnou kvůli růstu přenosové kvality meziplanetárního prostředí [23, 24] a rostoucí heliosférické funkci systému Jupitera; je zde totiž možnost zahalení Země plazmosférou, protaženou přes orbitu Jupiterova měsíce Io [13] (Výboj plazmy v ose Slunce, Země, Io až k Jupiteru. p.p.).
Veškeré zprávy z pozorovacích zařízení jednohlasně podávaly důkazy o zvyšování rychlosti, kvality, kvantity a energetického výkonu heliosférických procesů ve sluneční soustavě.
Aktualizační poznámka:
Neočekávaně vysoká úroveň sluneční aktivity ve druhé polovině roku 1997, vytrvávající až do současnosti, poskytuje výše uvedeným tvrzením značnou podporu. V roce 1997 zde byly tři „X“ level GOES 9 X-Ray Flux události (z nichž jen jediná byla předpovězena); to je 300%ní nárůst. Nejdramatičtější bylo vypuzení koronární hmoty v síle X-9,1 (6. listopadu 1997), které na Zemi vyprodukovalo protonovou událost v trvání přibližně 72 hodin. Charakter, škála a magnituda současné sluneční aktivity tehdy dosáhly takové úrovně, že hlasatel jedné ze stanic podávajících oficiální zpravodajství o sluneční činnosti zahájil vysílání denních zpráv slovy: „Dnes, 3. ledna 1998, nám to odfouklo pěkný kus Slunce stranou.“
Dr. Alexej N. Dmitrijev
