Mýtus o nukleární zimě

Propaganda a mýtus o nukleární zimě

Hysterie kolem „nukleární zimy“ není vědecky podložená. Politici Reagan a Tchatcherová obelhali svět. Zánik lidstva a všech forem života na Zemi při použití jaderných zbraní je technicky nemožný. Nevyhnutelná globální jaderná katastrofa, zánik lidstva a všeho živého je stejně nebezpečné tvrzení, jako mýtus, že několik atomových hlavic nevratně poškodí životní prostředí na zasaženém území.  

Jaderná a termonukleární munice je nejničivější ze všech zbraní, které lidstvo vynalezlo. Všeobecně se předpokládá, že jaderný konflikt bude znamenat celosvětovou apokalypsu, zničení lidské civilizace, dokonce zničení Země. Filmové a mediální hororové fikce „nukleární zimy“ tento apokalyptický obraz podporují a vyvolávají strach. Skutečností je, že destruktivní dopad jaderných zbraní nezpůsobí zánik civilizace, ani naší planety!

Vědecky neobhajitelný podvod

Americký fyzik Fred Singer byl jedním z nejhlasitějších kritiků „přeháněného“ nebezpečí jaderných zbraní. V rozhovoru řekl: „Vždy jsem považoval „nukleární zimu“ za vědecky neobhajitelný podvod. Ve skutečnosti by mohly jaderné výbuchy vytvořit silný skleníkový efekt, který způsobí oteplování, ne ochlazení. Doufejme, že se nikdy nedozvíme, jak by to mohlo doopravdy být.“

Singer zdůraznil, že populární mýtus jaderné apokalypsy se dělí na dvě části: „radioaktivní zamoření území a takzvaná „nukleární zima“.  Ve skutečnosti jsou oba jevy pouhý mýtus vyvolávající strach, který lze snadno vědecky vysvětlit.

Mýty týkající se nebezpečí jaderných zbraní, jsou podrobně popsané v knize Eugena Pozhidaeva „Jaderné mýty a nukleární realita.“

První mýtus – geologické měřítko

Uvádí se, že jaderné zbraně mají schopnost „prorazit kůru zemského pláště“ (tvrdí se to například o tzv. „carské bombě“). Údajně by na to měla stačit bomba kalibru 100 megatun TNT. Ve skutečnosti takový výbuch na povrchu naší planety nezpůsobí žádné hmatatelné šoky!

Průměr kráteru vytvořeného pozemním výbuchem jaderné bomby na suché a jílovité zemině (na skále bude samozřejmě mnohem menší) se počítá podle jednoduchého vzorce: „38 metrů krychlových se vynásobí silou exploze v kilotunách.“  Atomová bomba s destruktivní silou 1 Mt vytvoří kráter o průměru 400 metrů, zatímco jeho hloubka se počítá 7 – 10 krát menší (40 – 60 m). Pozemní výbuch munice s kapacitou 58 Mt (ekvivalent „carské bomby“) vytvoří kráter o průměru 1,5 kilometru s hloubkou 150 – 200 m.

Historická exploze „carské bomby“ v Nové Zemi proběhla na skalnatém podloží, takže nebylo ani zdaleka dosaženo ideálních výpočtových hodnot. Je pochopitelné, že hloubka kráteru 150 – 200 metrů se může zdát velká, ale zdaleka se neblíží k hornímu okraji zemského pláště, dokonce ani do aktivních tektonických zón. Jinými slovy – „průnik do zemské kůry“ je pouhý novinářský výmysl.

V 70 letech vznikl v USA „strašák“ kolem jaderných reaktorů, nazývaný jako Čínský syndrom. V postatě se jedná o strach z přehřátí jaderných reaktorů a jejich protavení skrz zemskou kůru a celou planetu. Ve skutečnosti tavenina tuhne, vrstva za vrstvou, téměř okamžitě, ještě v reaktoru.

Druhý mýtus – zničení veškerého života na Zemi

Jaderný potenciál Ruska a Spojených států, může údajně zničit Zemi třistakrát za sebou. Tato oblíbená a během studené války mnohokrát opakovaná věta je mýtus, který nemá nic společného s realitou.

Vzdušný výbuch jaderné bomby s kapacitou 1 Mt vytvoří zónu úplného zničení (98% mrtvých) o poloměru 3,6 km, silné a střední škody do poloměru 7,5 km.  Již ve vzdálenosti 10 km bude zabito pouze 5% populace (45% jsou zranění různého stupně). Jinými slovy, jedna megatunová bomba totálně zničí oblast o velikosti 176,50 km2 (to jsou města velikosti Kirov, Soči, pro srovnání – Moskva má rozlohu 1090 km2).

V roce 2013 mělo Rusko 1480 strategických hlavic, Spojené státy americké 1654 hlavic. Pokud by Spojená státy a Rusko použilo všechny jaderné hlavice, pak by zóna totálního zničení měla velikost Francie, ne celého světa. Kromě toho si musíme uvědomit, současné pojetí „jaderného odstrašování“ neznamená použití munice s kapacitou 1,2 milionu tun (stav z roku 1960). Dnešní hlavice jsou přesně naváděny, na zničení konkrétního cíle potřebují mnohem menší jaderný výkon (100 až 150 kilotun TNT). Z jaderných zbraní (ničitelů měst) se obecně staly „ničitelé bunkrů a vojenských zařízení“. To umožňuje armádě vést válku neohrožující civilní obyvatele nepřítele.

Je třeba si uvědomit fakt, že s mnohem přesnějším arzenálem mohou Spojené státy zničit nejenom klíčová vojenská zařízení (velitelská stanoviště, komunikační centra, raketová sila, letiště, atd.), ale můžou téměř okamžitě zničit všechny městské populace v Ruské federaci (v Rusku je 1097 velkých měst a 200 menších s více než 10 tisíci obyvateli), zemře hodně venkovského obyvatelstva (důsledkem vysoké úrovně „rychlého“ jaderného spadu.) Je zřejmé, že nepřímé účinky – nemoci, hladomor, anarchie, v krátké době zničí značnou část přeživších.

Jaderný útok Ruské federace, a to i v optimistické verzi, bude mnohem méně efektivní – počet obyvatel USA je více než dvakrát početnější, městské aglomerace jsou více rozptýlené s mnoha předměstími. Amerika má mnohem příznivější podmínky pro přežití, mírnější klima. Nicméně, ruský jaderný arzenál by stačil na zničení území velikosti střední Afriky.

Všechny tyto výpočty jsou založeny na verzi překvapivého útoku, bez možnosti přijetí opatření na zmírnění škod (evakuace, budování přístřešků pro utíkající). Pokud se použijí, budou se ztráty snižovat směrem dolů.

Dvě klíčové jaderné mocnosti vlastní ohromující množství atomových zbraní, a jsou schopné se prakticky navzájem kdykoliv zničit. Přesto nejsou schopny zničit celé lidstvo a zejména biosféru. Pro úplné zničení lidstva by bylo zapotřebí nejméně 100.000 megatun jaderných hlavic – to je nejméně o dva řády víc, než tvoří současný arzenál.

Vznik mýtu „nukleární zimy“

V teorii „nukleární zimy“ se předpokládá, že jaderný výbuch způsobí globální pokles teploty a následný kolaps biosféry. Autorem konceptu jaderné zimy je Carl Sagan.

Sagan se jako mladý vědec podílel na vývoji jaderného programu v USA. Zejména pracoval na myšlence uskutečnění atomového výbuch na povrchu Měsíce, jako demonstraci vojenské síly. Ke konci své kariéry se jeho názory změnily a stal se pacifistou.

Ve své práci, která se stala populární a politiky používaná, popisuje jadernou apokalypsu takto: „Jaderný výbuch způsobí masivní požáry lesů, vegetace a zapálí města. Vycházel přitom z historických údajů, které popisují „ohnivé bouře“ v Londýně (1666), v Chicagu (1871) a v Moskvě (1812).

Důsledkem zapálení měst a lesů budou do stratosféry vyvrženy miliony tun sazí, které zacloní sluneční záření – při výbuchu pozemní atomové bomby (100 Mt) bude sluneční svit snížen 20 krát, při explozi 10 000 Mt 40 krát. Za pár měsíců přijde „nukleární noc“, která zastaví fotosyntézu rostlin. Globální teploty (při použití 10 000 Mt) klesnou nejméně o 15 ° C, průměrná teplota bude – 25 ° C, v některých oblastech – 30 až 50 ° C. Po prvních deseti dnech začne teplota nepatrně stoupat, ale obecně, bude „nukleární zima“ trvat 1 až 1,5 roku. Globální kolaps, epidemie a hladomory zachvátí naši planetu o další 2 – 3 roky.

Realita nemusí být tak beznadějná. Faktem je, že Sagan a jeho následovníci zanedbali v prognózách důsledků „nukleární zimy“ vědecká kritéria. Například v případě lesních požárů vychází jejich model z předpokladu, že exploze megatunové hlavice okamžitě způsobí kontinuální oheň na ploše 1000 km2.

Ve skutečnosti již ve vzdálenosti 10 km od epicentra (oblast 314 km2), budou pozorovány pouze izolované ohně. To znamená, že skutečný kouř z lesních požárů bude 50 – 60 krát menší, než deklarovaný model. Navíc, místní klimatické podmínky mohou až několikrát snížit plochu lesních požárů (déšť, mlha, sněhová pokrývka). A nakonec, převážná část sazí z lesních požárů nedosáhne do stratosféry a rychle se vymyje ve spodních vrstvách atmosféry.

Kromě toho zůstává nejasné, proč by měl jaderný úder zasáhnout lesy nepřítele – aby zapálil maximum jejich plochy? „Jaderné odstrašování“ znamená tvrdou ránu do citlivých bodů nepřítele s maximálním ničivým účinkem, nestačí jen zapálit lesy.

Ohnivé bouře podle Sagana

Je zajímavé, že na počátku „studené války“ se ničivé účinky jaderné exploze prezentovaly jako miliony tun sazí v ovzduší. Ikdyž výpočty ukazovaly, že lesní požáry nestačí vytvořit efekt „nukleární zimy, přesto byl tento model používán jako strašák na lidi a nepřítele. Později Sagan vytvořil nový model, který nazval „ohnivá bouře“, které vzniknou v napadených městech.

Je potřeba si uvědomit, že vznik „ohnivé bouře“ ve městech vyžaduje velmi specifické podmínky – prostor a velkou masu snadno vznětlivých objektů. Tam, kde není splněna alespoň jedna z těchto podmínek, ohnivá bouře nevznikne. Například v Nagasaki, které je postavené v tradičním japonském stylu, navíc v kopcovitém terénu, žádná ohnivá bouře nevznikla. V moderních městech s betonovými a zděnými budovami k ohnivé bouři nemusí dojít z čistě technických důvodů. Mrakodrapy, hořící jako svíce, byly pouhé fantazie sovětských fyziků. Stačí si připomenout například účinky útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku (září 2011). Mrakodrap zapálený leteckým benzinem nehořel jako svíčka, jen pomalu doutnal.

V letech 1944 – 1945 došlo k mnoha požárům ve městech, které však nevedly k uvolňování sazí do stratosféry – dým dosáhl výšky je 5 až 6 kilometrů (hranice stratosféry je 10 – 12 km) a během několika dní byl atmosférou vrácen na zem ve formě černého deště.

Při bombardování Tokia lehlo popelem téměř celé město a v jeden den zahynulo (zaživa uhořelo) 100.000 obyvatel. Byla to největší civilní tragédie druhé světové války, o které se moc nemluví. Příčinou ohnivé bouře v Tokiu byly americkou armádou speciálně navržené zápalné pumy.

Meteorologické podmínky v místě jaderného výbuchu významně ovlivňují účinek – jakákoliv vlhkost v atmosféře nebo na povrchu značně snižuje účinnost světelného a tepelného záření jaderného výbuchu a následného požáru.

Jinými slovy, množství sazí ve stratosféře bude mnohem méně, než uvádí na politickou objednávku vypracovaný model „nukleární zimy“!

Rok „bez léta“ se nekonal

Před operací „Pouštní bouře“ v Iráku Sagan tvrdil, že emise olejových sazí ze zapálených kuvajtských a iráckých vrtů, povede v globálním měřítku k velmi silnému ochlazení! Podle něho měl nastat „rok bez léta. „Každou noc od června do července klesne teplota pod nulu, a to i ve Spojených státech. Později klesne průměrná teplota o 2,5 stupňů, což vyústí v globální hladomor“. Ale skutečnost byla jiná. Roční válka v Perském zálivu, kdy shořelo až 70 milionů metrů krychlových plynu, měla na místní klima jen omezený účinek!

Přestože jsou podivné „originální“ práce na téma nukleární zimy odtržené od reality, jsou nadále zveřejňovány. O to víc je zřejmé, že mýtus „nukleární zimy“ byl vypracovaný na politickou objednávku. Poslední současná mediální vlna o nukleární zimě se podivně shoduje s iniciativou prezidenta Baracka Obamy na všeobecné jaderné odzbrojení.

Třetí mýtus – globální radioaktivní kontaminace

Věříte, že jaderná válka povede k transformaci velké části světa v „neobyvatelnou pustinu? K čemu by pak byla zničená země pro vítěze k užitku?

Ve skutečnosti jsou téměř všechny náboje, s kapacitou stovek kilotun a megatun, vodíkové (termonukleární). Převážná část jejich energie se uvolňuje zářením, s malým objemem radionuklidů. Nicméně, taková munice stále obsahuje štěpné materiály. Část munice působí pouze jak spouštěč reakce termojaderné fůze. Megatunová hlavice obsahuje cca 1 Kt plutonia.

Pro srovnání – plutoniová bomba svržená na Nagasaki, měla výkon (ekvivalent) 21 kilotun, zatímco jaderný výbuch způsobilo 1,2 kg štěpného materiálu. Zbytek tvořil špinavé plutonium s rozpadem 28.000 let, který se rozptýlil do ovzduší a dodatečně přispěl k radioaktivnímu znečištění.

V době studené války byla vyrobena „kobaltová bomba“, která se nazývá jako „špinavá bomba“.  Do výzbroje se tato munice hromadně nedostala, ale byla využívána pro mediální kampaně „jaderného holocaustu“. Dnes tuto zastrašovací doktrínu nahradil pojem „jaderné odstrašování“.

Moderní jaderná munice

Dnešní moderní jaderná munice je odlišná. Převažují hlavice s krátkodobou intenzitou výbuchu, kdy záření rychle klesá – za 7 hodin po výbuchu klesne 10 krát, za 49 hodin 100 krát, za 343 hodin 1000 krát. To znamená, že v podstatě lze během několika měsíců pobývat dokonce v epicentru a oblast může být znovu osídlena, v krajním případě za několik let.

Nicméně, není nutné čekat, až radioaktivita poklesne na 15 – 20 mikrorentgenů za hodinu. Lidé bez jakýchkoliv následků po staletí žili v oblastech s vyšší radioaktivitou, než je běžné přírodní pozadí. Například ve Fracii v místech s 200 mkr/h, v Indii (Kerala a Tamil Nadu) až 320 mkr/h, v Brazílii na plážích Rio de Janeiro a Espirito Santo se radioaktivní pozadí pohybuje v rozmezí 100 až 1000 mkr/h (na plážích letoviska Guarapi – 2000 mkr/h). V Iránském Ramsarsá je průměrné pozadí 3000 mkr/h a maximální 5000 mkr/h, přičemž jeho hlavním zdrojem je radon (radioaktivní plyn, který vniká do těla).

Nedávné biologické studie potvrdili paradoxní skutečnost – živé organizmy poměrně dobře odolávají účinkům radiace, pokud tato radiace nedosáhne určité hranice spojené s příznaky „nemoci z ozáření“. V letech 1960 – 1980, v době studené války USA a SSSR, vznikl pojem „nulové radiace“. Medializace prahového (nulového) účinku záření na živé organizmy mohou být stejný mýtus jako „nukleární zima“.

Hirošima

Příkladem nepodložených prognóz, paniky a mýtů je bombardovaná Hirošima: Vegetace se obnoví až po 75 letech, 60 až 90 let tam nebudou moci lidé žít – nic z toho se nestalo! Ti co přežili jaderný výbuch, nebyli ani evakuováni, stále žijí v Hirošimě. Dnes pomalu vymírají, ale nejsou zmutovaní. V letech 1945 – 1970 se mezi přeživšími nepatrně zvýšil počet onemocnění leukémií (bylo to 250 případů oproti 170 v běžné kontrolní skupině).

Atomové jezero – Chagan Lake

Podobné zkušenosti máme z testovací oblasti Semipalatinsk v Kazachstánu. Celkem se zde provedlo 26 pozemních (špinavé bomby) a 91 vzdušných jaderných výbuchů. Exploze byly extrémně radioaktivní, zejména první sovětská jaderná bomba, která byla chybně navržena.  V testovací oblasti vznikl důsledkem pokusů velký kráter, dnes jezero Chagan Lake, které se nazývá jako „atomové jezero“.

Na místě výbuchů dnes roste tráva a stromy. Voda v jezeře Chagan Lake je čistá a žijí v ní ryby. Nicméně, na březích jezera lze naměřit zvýšenou úroveň radiace. Dnes dozimetr ukazuje 1 microsieverts za hodinu, to je 114 krát vyšší než standart (běžná hodnota 0,2 microsieverts (0,02 mkr, to je 200 mkr/h). Ve srovnání s Ramsar, Kerala a brazilských pláží jsou naměřené hodnoty v Semipalatinsku téměř mizivé.

Atol Bikini

Téměř stejnou situaci lze pozorovat na atolu Bikini, kde Američané shodili atomovou bombu o síle 15 Mt. Při testech s vodíkovou bombou vznikl na atolu Bikini kráter o průměru 1,5 kilometru, který se zaplnil vodou. Již za čtyři roky po testech navštívili oblast vědci. Místo mrtvého a zamořeného území zde našli bující život, korály vysoké 1 metr s průměrem kmene 30 centimetrů. Plavalo zde mnoho ryb, ekosystém byl plně obnoven. Jinými slovy se dá říct: „Představa života po jaderné válce, kdy jsou celá území a voda po mnoho let zamořena radioaktivitou, se nezakládá na pravdě. Lidstvo nebude v žádném případě ohroženo.“

Zánik lidstva je technicky nemožný

Zánik lidstva a všech forem života na Zemi při použití jaderných zbraní je technicky nemožný. Nevyhnutelná globální jaderná katastrofa, zánik lidstva a všeho živého je stejně nebezpečné tvrzení, jako mýtus, že několik atomových hlavic nevratně poškodí životní prostředí na zasaženém území. Přesto nás politici, vojenští představitelé a média přesvědčují o nevyhnutelné globální katastrofě, které lze předejít pouze nukleární paritou znepřátelených zemí. Podle nich je nutné neustále vyrábět dostatečný počet jaderných zbraní pro odvetný úder!

Všechny hororové příběhy o „nukleární zimě“ nejsou nijak vědecky podloženy, jsou to pouhé hypotézy. Pokud se zamyslíme hlouběji, zjistíte sami, že původ těchto mýtů je politicky motivovaný.

Hypotézy „nukleární zimy“ jsou založeny na výpočtech účinku emisí kouře a sazí z hořících měst a lesů, zaclonění slunečního záření a ochlazení Země. Tento efekt má být mnohem devastující, než likvidace života radioaktivním zářením. Nicméně, nedávné výpočty vedly vědce k závěrům, že pravděpodobně nastane „jaderný podzim“, jehož důsledky budou mnohem méně devastující.

George Rathjens z Massachusetts Institute of Technology prohlásil, že někteří odborníci na klima byli „absolutně nezodpovědní“, když publikovali nepřesné závěry, bez kontroly a přesných dat.

Nedávné výpočty ukazují, že v nejhorším případě klesne teplota na 11 až 17 ° po dobu několika týdnů – pokud se bude jaderná válka odehrávat v letních měsících. Při zimní válce bude efekt mnohem nižší!

Blafování „nukleární zimou“

Panika kolem jaderných zbraní kulminovala v roce 1980, kdy se řešila možnost jaderné války mezi USA a SSSR. Příčinou eskalace mýtu „nukleární zimy“ byl prezident USA Ronald Reagan a premiérka Margaret Thatcherová. Podíl Sovětského svazu nebyl nijak významný, mýtus odporoval pouze amerikanofil Michail Gorbačov.

Politické pozadí „jaderného mýtu“ ovlivnilo „vědecké procesy“. Na politickou objednávku vznikaly nepodložené teorie a hypotézy v obou znepřátelených zemích.  Americký prezident Ronald Reagan veřejně prohlásil, že hospodářsky zničí Rusko v závodu obou zemí co do počtu jaderných zbraní. Gorbačov, upovídaný humanista, nepochopil fyzikální podstatu blafování „nukleární tmou“ a „nukleární zimou“.  V tu dobu bylo v SSSR úspěšně obhajováno víc jak  desítky stovek doktorských  a diplomových prací, na základě politické doktríny generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova.

Carl Sagan se inspiroval velkými popularizátory vědy, Isaacem Asimovem, Y. Perelmanem a dalšími (nebyli to vědci). Když četl a slyšel jejich „sci-fi povídky“ o tragických důsledcích globálního konfliktu, snažil se je interpretovat a rozvíjet do jediného směru – globální znečištění atmosféry a celých pevnin důsledkem jaderných výbuchů. Vymyslel teorii „stmívání a ochlazování“ důsledkem nižší propustnosti atmosféry pro světelné spektrum slunečního záření.

To je skutečně v zásadě možné. Ale za jakých okolností, do jaké míry a jak moc? Jak snížit teplotu? A co je nejdůležitější – na jak dlouho? Tyto výpočty Sagan udělal. Spoluautory mýtu „nukleární zimy“ byli Richard P. Turko Owen, B. Gongu, Thomas P. Ackerman, James B. Pollack a další odborníci z oblasti fyziky atmosféry, elektroniky, profesoři astronomie a výzkumu vesmíru, chemičtí experti na exploze a spalování.

Tehdejší sovětská věda aktivně podporovala a rozvíjela „mírovou myšlenku“ západního světa. V nesčetných publikacích, vědeckých pracích a monografiích podporovala koncept „ nukleární tmy“ a „nukleární zimy“.

Podvod byl odhalen

Mnozí si začali pozdě uvědomovat, že za „mýtem nukleární zimy“ stojí institucionální zájmy armády a zbrojního průmyslu. Uvědomte si – jakmile se změnila zahraniční politika ( jaderný arzenál se přitom nezmenšil ani o jedinou hlavici), hrůzostrašné příběhy o globální nukleární katastrofě se staly bezpředmětné.

V 80 letech minulého století bývalý východní blok podlehl hysterii mýtu „nukleární zimy“, který byl vytvořena na politickou objednávku. Ve skutečnosti, Reagan a Thatcherová vytvořili falešnou zprávu, kterou přesvědčili Gorbačova, k podpisu smlouvy START, což mělo za následek zhroucení SSSR. Cíl byl zřejmý – odzbrojení nepřítele bez boje. Dnes je situace jiná. Zdá se, že cílem západní politiky může být útok, dokud nebude příliš pozdě. Podvod byl odhalen a Rusko začalo stavět jadernou triádu a armádu.

V dnešní době je hodnocení reálných účinků jaderných zbraní velmi obtížně proveditelné. Vyplývá to ze zákazu jaderných zkoušek (ikdyž jsou obestřeny mlžením a „černou tmou“). Obecně lze konstatovat – ano, jaderné zbraně jsou stále jedním z nejvíce destruktivních prvků z arzenálu lidstva. Nicméně, jejich schopnost zničit lidskou civilizaci, včetně biosféry planety Země, je hodně přehnané a politicky zkreslené tvrzení – v rozporu se všemi principy vědeckého výzkumu.

Časopis WM magazín Skryté skutečnosti, www.wmmagazin.cz

 

Regenračné centrum