Jak simulovat přistání na Měsíci, aneb alchymie Stanley Kubricka
„Existují ohromné myšlenky a dosud neodhalené zásadní objevy, které jsou však dostupné jen těm, kteří dokážou odstranit nánosy, pod nimiž se skrývá pravda.“ – „první muž na Měsíci“ Neil Armstrong, 20. července 1994.
Některé události je nutné stále připomínat… protože všechno mohlo být úplně jinak.
Může se zdát, že astronauti jsou v rozlehlé měsíční krajině, ve skutečnosti se tísní v malém prostoru s kulisami
Od doby legendárních přistání NASA a party kolem projektu Apollo na Měsíci uplynulo padesát let.
Když přijde řeč na měsíční přistání, lidé se dělí do dvou skupin. Ta první, mnohem větší, akceptuje jako skutečnost tvrzení, že NASA šestkrát úspěšně přistála na Měsíci, a že se dvanáct lidských bytostí opravdu procházelo po jeho povrchu. Druhá skupina, ač mnohem menší, dává o to hlasitěji najevo své skeptické smýšlení. Říkají, že na Měsíci jsme nikdy nebyli, a že celá záležitost byla fingovaná.
Tento náhled zapadá někam mezi obě tato tvrzení. Postuluje, že lidé na Měsíci byli, ale to, co jsme viděli v televizi a na fotografiích, bylo fingované divadlo. Současně odhaluje, že géniem, který režíroval drama s podvodnými lety, byl velký filmař Stanley Kubrick.
Motivace možného podvodu
Ale proč vůbec měsíční přistání falšovat? Jaký by k tomu byl popud? Spisovatelé Joseph Farrell a Henry Stevens přinesli nepopiratelný důkaz, že nacističtí vědci vyvinuli pokročilou technologii stroje, který vešel ve známost jako „létající talíř“ už v roce 1943. Ukázali, že vláda USA následně právě tyto nacistické vědce přivedla do naší země, aby pro ni tyto vysoce vyspělé létací stroje postavili. Podle nich je myšlenka, že se na Zemi ukazují cizinci z vesmíru, chytře vymyšlená lest za účelem zamaskovat tuto technologii.
Mnoho zdrojů z vojenskoprůmyslového komplexu naznačilo, že, poté, co mu na počátku jeho prezidentství předvedli technologii létajícího talíře, si John Kennedy uvědomil, že by technický pokrok, který létající talíře přislibovaly, mohl rozřešit mnoho naléhavých problémů světa. Viděl, že by uvolnění této exotické technologie, mimo jiné, ukázalo cestu k levné energii šetrné k životnímu prostředí.
Brzy poté, co byl s touto technologii obeznámen, JFK pronesl svůj proslulý projev, v němž vyzval NASA, aby ještě před koncem desetiletí přivedla člověka na Měsíc. Mnozí zasvěcenci věří, že to šlo o rafinovaný krok, jímž chtěl JFK dohnat NASA a tajnou vládu k uvolnění utajované technologie létajících talířů.
Jelikož tehdy bylo každému jasné, že standardní raketová technologie člověka na Měsíc a zpět dostat nemůže, JFK možná mínil, že NASA, aby mohla splnit jeho vizi a dostat se do konce šedesátých let na Měsíc, bude přinucena uvolnit dosud skrývané pokročilé technologie. Jeho lest tedy měla posloužit k tomu, aby je vyrval ze zrádných rukou stínové vlády.
Po Kennedyho zavraždění v roce 1963 NASA iniciovala nový plán, který měl vyřešit problém, který prezident vyvolal. Tento postup měl NASA a stínové vládě umožnit zachování tajemství technologie létajících strojů, a navíc vše udělat tak, aby vzniklo zdání, že člověka k Měsíci a zpět dostala standardní raketová technika. Kdosi docela nahoře ve stínové vládě se rozhodl pro simulovaná měsíční přistání, aby před vlastními občany i nepřáteli utajil fakt, že Spojené státy vlastní novou, extrémně pokročilou nacistickou technologii.
Tehdejší pozice NASA je do jisté míry pochopitelná. Byli jsme uprostřed studené války se Sovětským svazem. Proč by měli chtít ukázat Rusům, co máme?
Kdo to dokáže?
Počátkem roku 1964 Stanley Kubrick dokončil černou satiru Dr. Strangelove a toužil po natočení vědeckofantastického filmu.
Při produkci filmu Dr. Strangelove požádal Kubrick vojenské letectvo USA o povolení použít při natáčení jeden z bombardérů B–52. Neuspěl. Film je o letecké eskadře, která dostala na rozkaz svrhnout nukleární bomby na Rusko. Když si přečetli Kubrickův scénář v Pentagonu, žádost zamítli. Příčina spočívala v tom, že Kubrickův film je zjevnou satirou na vojenskou a nukleární politiku USA, a Pentagon Kubricka v tomto posměšném podniku nemínil podporovat. Odmítnutím nezlomený Kubrick pak využil řady zvláštních efektů, aby vytvořil iluzi B–52 za letu. Když se na Dr. Strangelove podíváme dnes, jeví se tyto triky jako komické a značně nedokonalé, ale v roce 1963 vypadaly velmi dobře. Není vyloučeno, že si někdo v NASA povšiml, co Kubrick v Dr. Strangelove dokázal, obdivoval jeho důmysl a označil jej za osobu nejlépe kvalifikovanou k zrežírování přistání Apollo na Měsíci. Když to dokázal udělat tak dobře s omezenými financemi – co může dokázat, když bude mít k dispozici prakticky neomezené prostředky?
Nikdo neví, jak moc, která existuje, Kubricka přesvědčila k režii přistání Apollo. Možná ho do jisté míry kompromitovali. Možná, že za tím byla skutečnost, že jeho bratr, Raul Kubrick, byl hlavou Americké komunistické strany. Kubrick ovšem měl reputaci notoricky protivného, neústupného vyjednavače. Bylo by určitě velmi zajímavé být při jednáních mezi Kubrickem a NASA …
Nakonec to vypadá, jakoby Stanley Kubrick zfalšoval měsíční přistání oplátkou za dvě věci. První byl prakticky neomezený rozpočet k tomu, aby mohl vytvořit svůj zásadní vědeckofantastický film 2001 vesmírná odysea, a druhou, že bude do konce života bez jakéhokoli dozoru točit libovolné filmy, kdy a jak jen bude chtít.
S výjimkou posledního filmu Eyes Wide Shut Kubrick dostal všechno, co chtěl.
Souběh událostí
Je nanejvýš zajímavé, že produkce filmu 2001 vesmírná odysea probíhala souběžně s programem Apollo. S natáčením se začalo v roce 1964 a produkce pokračovala až do uvedení filmu do kin v roce 1968. Program Apollo, spuštěný v roce 1964, vyvrcholil prvním měsíčním přistáním 20. července 1969.
Je také velmi zajímavé si povšimnout, že hlavním vědeckým poradcem pro Kubrickův famózní film byl Frederick Ordway z programu NASA Apollo.
Jakmile Stanley uzavřel zmíněnou dohodu, pustil se do práce. V roce 1964 pro něj představovalo nejnaléhavější problém najít způsob, jak vytvořit „záběry z povrchu Měsíce“ tak, aby vypadaly realisticky. Musel nějak vytvořit zeširoka otevřené expanzivní scény, aby se výsledek jevil tak, jakoby záběry byly skutečně natočeny na Měsíci, a ne na zadním dvorku studia.
Hollywoodský trik
Nikdo neví, kolik toho Kubrick vyzkoušel, ale nakonec se rozhodl provést celou věc pomocí filmové techniky projekce na pozadí, jejíž „otisky prstů“ jsou patrné v celém fotografickém i videomateriálu projektu NASA Apollo.
Co je projekce na pozadí?
Tento postup sice nevynalezl Kubrick, ale nepochybně ho velice zdokonalil. Jde o filmařský trik využívající zařízení, které umožňuje projekci scény za herce tak, aby to pak v kameře vypadalo, že se pohybují přímo v prostředí simulovaném projekcí na pozadí scény. Tento postup se stal uskutečnitelným poté, když společnost 3M přišla s materiálem nazvaným Scotchlite. Promítací plátno Scotchlite tvoří statisíce malých, vysoce reflexních skleněných kuliček o průměru 0,4 mm. V procesu projekce na pozadí muselo být umístěno v pozadí scény s kulisami. Rovina objektivu kamery a plátno vůči sobě svíraly úhel přesně 90°. Projektor promítal scénu přes zrcadlo na plátno, od nějž se světelné paprsky odrážely do kamery. Tak vznikl optický klam vzbuzující dojem, že se herec stojící před projekční stěnou nachází „uvnitř“ projekce.
Dnešní hollywoodští mágové používající pro zvláštní efekty zelená plátna a počítače a projekce na pozadí odešla do výslužby stejně, jako kalkulačka a Ford T, ale svého času, zejména v šedesátých letech minulého století tady pro realisticky vyhlížející pohled, potřebný jak pro scénu s lidoopy ve 2001 vesmírná odysea, tak k fingovaným přistáním Apollo, nebylo nic lepšího.
Abychom si ukázali, jak se projekce na pozadí jeví na obrazovce, podívejme se na scénu s lidoopy ze začátku Kubrickova filmu. Při prohlížení obrázků těchto výjevů nebo sledování filmu, si musíme uvědomit, že všechny úvodní scény s herci v opičích kostýmech ve 2001 byly natočeny ve studiu. Nic z toho, co vidíte v počátečních scénách s lidoopy, nebylo natočeno venku. Scény, které je obklopují, jsou ve skutečnosti diapozitivy pouště projektované na plátno Scotchlite v pozadí trikové soupravy.
Aby mohl vytvořit svá pouštní pozadí, poslal Kubrick fotografický tým do Španělska, aby pořídili diapozitivy na formát Ektachrome 8“ x 10“. Tyto následně promítal na Scotchlite, v jehož popředí se pohybovali herci v kostýmech opic.
Když sledujete 2001 na DVD, skutečně občas můžete spatřit v obraze za pohybujícími se opicemi jakési „struktury“. Kubrick zde využil projekce na pozadí ve skutečně rozsáhlém a velkolepém stylu. Technici byli nuceni sešít mnoho pláten tak, aby mohli vytvořit prostorový dojem, bez nějž by scény s opicemi nebyla věrohodná.
Když se podíváte důkladně, uvidíte tyto švy filmových pláten v modři oblohy na záběrech z prvních scén ve 2001.
Toto je stejný záběr zpracovaný pomocí grafického programu. Zvýšil jsem jen gama a kontrast.
Ověřte si to sami:
Zde jsou na obloze zřetelně viditelné „lemy“ a „stehy“ na projekčním plátně.
Abychom se vžili do správné perspektivy, musíme si uvědomit, že plátno je zavěšeno hned za kulisou skalnatého výběžku, postaveného na scéně ve studiu. Čáry na obrazovce jsou spoje mezi jednotlivými sešitými projekčními plochami, které se vyráběly jen do jisté velikosti. Pokud je obraz vhodně zpracovaný tak, aby odhalil projekční stěnu v pozadí, objeví se na obloze podivné „geometrické útvary“.
Ukažme si ještě jeden příklad. Je z proslulé scény u jezírka z Vesmírné odysei 2001:
Další obrázek je stejný jako předchozí, ale se zvýšeným gama a kontrastem:
Při sledování scén s lidoopy může člověk začít vnímat jisté příznaky, takříkajíc „otisky prstů“, které stejně jako v nějaké detektivce vždy odhalí, že byla použita projekce na pozadí, a jak. Je ale třeba zdůraznit, že kulisy obklopující lidoopy ve filmu byly skutečné. Jsou to „fyzicky přítomné skály“ (ať už byly z papíroviny nebo opravdové). Pouštní scénu za skálami ovšem vykouzlil na plátno projektor.
Jednou z možností jak zjistit, že byl použit popsaný trik, je skutečnost, že horizontální předěl mezi skutečnými kulisami a Scotchlite plátnem v pozadí musí být vždy skrytý. Kubrick strategicky rozmisťoval skály a další věci na dolní straně scény tak, aby okraje překrývaly projekční plochu. Jinak řečeno, kdyby nebylo něčím maskované, kamera by viděla spodní část projekční plochy a následně pochopitelně i diváci. Nezbytnou součástí triku tedy bylo umístit něco mezi plátno a kulisy tak, aby jeho spodní část zůstala neviditelná.
Zvýraznil jsem zde linii dělící kulisy a projekční plátno v pozadí. Povšimněte si prosím, že všechno je v ohnisku objektivu, od oblázků na zemi v kulisách až po hory v pouštním pozadí. Vypozorujete, že postup sloužící k ukrytí spodní části plátna je použit vždy, když je ve 2001 použita tato triková metoda. Maskování spodní hrany plátna je jedním z „otisků prstů“; důkazem jeho použití. Kubrick, stejně jako eskamotér, který užívá dlouhé rukávy kostýmu k tomu, aby skryl mechanizmus svých „kouzel“, musel skrýt podstatu použitého triku za pečlivě zvolenou dělicí čárou mezi kulisami a plátnem.
Tady je další příklad z filmu 2001 vesmírná odysea:
A toto je stejný záběr s linkou vymezující prostor mezi kulisami s hercem a plátnem.
Než dočtete tento článek, uvidíte, že stejný otisk prstu, stejný důkaz, je zřetelně viditelný na všech obrázcích a videozáznamech NASA Apollo. Tento otisk prstu odhaluje nejen skutečnost, že NASA mise Apollo zfalšovala, ale také způsob, JAK to provedli.
Pojďme teď prozkoumat několik obrázků z misí NASA Apollo.
Tento je z mise Apollo 17. Je to skvělý příklad postupu s projekcí na pozadí.
Za roverem je rozpoznatelné mírné navýšení skrývající spodní lem plátna. Povšimněte si také, že ačkoli je všechno zaostřené, od měsíčního vozidla po hory v pozadí, přímo za mými linkami dochází ke zvláštní změně v povrchu krajiny. To proto, že v pozadí použitá fotografie hor má mírně odlišnou strukturu povrchu, než půda v kulisách.
Když budeme pokračovat, nalezneme shodný otisk prstu na všech obrázcích z projektu Apollo.
Tady je další:
A toto je má verze se zvýrazněním přechodu mezi kulisami a plátnem.
Opět si povšimněte, jak se struktura povrchu hned za touto linkou mění.
Pojďme k dalším obrázkům. Vidíme, že se tu vyskytuje stejná věc jako ve scéně s lidoopy ve 2001. Vždy je tady linie oddělující kulisy od plátna. I když na první pohled neviditelná, jakmile se člověk s projekcí na pozadí blíže obeznámí, stane se zjevným i způsob, jak byla použita k produkci fingovaných fotografií a záběrů astronautů na měsíčním povrchu.
Jděte na stránku NASA, třeba na http://www.apolloarchive.com/apollo_gallery.html a začněte hledat sami. Zmíněný postup nebyl použit u všech „záběrů z povrchu Měsíce“. Astronauti někdy stojí jen mezi kulisami proti úplně (a podezřele) černému pozadí. Kubrick u prvních misí využíval projekci na pozadí jen v případech, kdy to jinak nešlo. Ale s tím, jak „mise“ pokračovaly, musely vypadat lépe a Kubrick začal zdokonalovat svůj postup.
Ačkoli využití projekce na pozadí můžete vidět na záběrech z každé mise, opravdu odhalující záběry jsou až z těch pozdějších, zejména Apollo 14, 15, 16 a (mé oblíbené) 17.
Tyto jsou z Apollo 17
Astronaut jede paralelně s plátnem, přičemž měsíční rover je od něj jen tři nebo čtyři stopy. Povšimněte si prosím, že stopy pneumatik nevedou nikam. Ve skutečnosti jel jen na okraj kulisy.
Astronaut je asi šest stop před projekčním plátnem.Povšimněte si, jak je všechno perfektně zaostřené, od skal a oblázků poblíž kamery až ke křišťálově jasné hoře za astronautem. A to, jak si brzy ujasníme, je v reálném světě zhola nemožné.
Povšimněte si i dalšího důkazu, který prostupuje všemi snímky z projektu Apollo: jde o ostrý rozdíl mezi strukturou povrchu v kulisách a povrchem v obraze promítaném na pozadí. V kulisách téměř můžete spočítat počet nevelkých balvanů a je zřetelně patrná zrnitost povrchu. Ale jakmile „pronikneme do plátna“ za linie, veškerá zrnitost náhle zaniká.
Další obrázek je opravdu kus úhledně provedené práce. Když ho člověk vidí poprvé, je si naprosto jist, že hledí přes rozlehlý, od začátku do konce neporušený měsíční povrch. S vycházející Zemí v pozadí je to opravdu úžasný záběr.
Pozorný pohled zase vynese na světlo zrádnou linii mezi kulisou a plátnem. Vidíte tu bezprostřední změnu struktury povrchu po obou stranách linie? Jakoby za ní všechny malé oblázky a prach jednoduše zmizely.
Neprobouzí ve vás taková práce to pravé, patriotické nadšení?
Další důkaz – hloubka ostrosti
Kromě zrádného horizontálního předělu mezi kulisou a plátnem a změn zrnitosti struktury povrchu, je zde ještě další zrádný otisk prstu, jdoucí ruku v ruce s projekcí na pozadí. Má to co dělat s věčným fotografickým problémem nazývaným hloubka ostrosti. Technicky vzato jde o ohniskovou rovinu danou vlastnostmi čoček objektivu kamery.
K hlavním pravidlům ve fotografii patří skutečnost, že čím je formát filmu větší, tím menší je hloubka pole daná omezenou ohniskovou vzdáleností objektivu kamery. Například 16 mm film má velkou hloubku pole. 35 mm už menší a 70 mm (který použil v 2001 Stanley, ale také všichni fotografující astronauti při Apollo misích) má hloubku pole až neuvěřitelně malou.
To znamená, že je fyzikálně nemožné, aby se dvojice objektů, které jsou daleko od sebe, nacházela v čočkách 70 mm kamer ve stejné ohniskové rovině. Jeden z objektů bude vždy mimo ohnisko, a proto nezaostřitelný. Filmaři hloubky pole rádi využívají, protože vytváří jemnou neostrost v zaostření pozadí, což je našemu oku velmi příjemné.
Když ovšem sledujete detaily scény s lidoopy na začátku 2001, zjistíte, že v ohnisku je úplně všechno. Ať opice či velmi vzdálené pouštní pozadí – všechno je neuvěřitelně ostré. To proto, že projekční plátno, na něž je pouštní pozadí scény promítáno, je ve skutečnosti hned za herci právě tak, jako stejné Scotchlite plátno za astronauty na záběrech z misí Apollo. Cokoli je na toto plátno promítáno se obvykle bude nacházet ve stejné ohniskové rovině jako herec- opice či herec- astronaut. V reálném světě je taková hloubka pole při použití velkoformátového 70 mm filmu naprosto vyloučená. Dostat vše do ohniska je možné jen tehdy, pokud všechno uvězníme na malé ploše. Může se to jevit, jakoby lidoopi křepčili v rozlehlé pouštní krajině, ale ve skutečnosti se všechno odehrává v nevelké kulise ve studiu.
Může se zdát, že astronauti jsou v rozlehlé měsíční krajině, ve skutečnosti se tísní v malém prostoru s kulisami.
Podle literatury NASA používali astronauti v projektu Apollo velkoformátové přístroje Hassleblad. Tyto kamery byly vybaveny velkými cívkami 70 mm filmu, na nějž pořizovali obrázky. Šlo tedy o přesně stejný filmový formát, jako u materiálu, na který Kubrick natáčel film 2001.
Ohnisková rovina a tím i hloubka pole je u těchto kamer neuvěřitelně malá. To by měl být pro fotografující astronauty obrovský problém, protože by kamery nezbytně museli neustále citlivě zaostřovat. Dalo by se tedy očekávat, že vyprodukovali spousty špatně zaostřených záběrů. Když zvážíme skutečnost, že kvůli přilbám se dokonce ani nemohli dívat hledáčky svých kamer, které ostatně měli připevněné na prsou, jen dále zvyšuje šance, že většina z toho, co takto vyfotili, bude rozostřená.
Prošel jsem celou galerii fotografických záznamů programu Apollo, jak v Goddard v marylandském Greenbelt, tak v hlavním depozitu obrazových záznamů v houstonském hlavním stanu NASA. Při zkoumání fotografických záznamů z misí Apollo člověk narazí na přesný protiklad toho, co by očekával. Místo spousty špatně zaostřených snímků shledáte, že téměř každý záběr je perfektně v ohnisku. A že všichni ti astronauti, fotoamatéři, museli mít jakýsi zázračný smysl pro kompozici, zejména když si uvědomíme, že se nemohli dívat hledáčky svých kamer. Jejich snímky se přesto pyšní nezaměnitelnou kvalitou práce velmi vypracovaného profesionálního fotografa.
Než se pustil za kariérou filmaře, byl Stanley Kubrick profesionálním fotografem pracujícím pro Look Magazine.
Upřímně řečeno, i profesionálnímu fotografovi s možností používat hledáček kamery by dalo sakramentskou práci, kdyby měl dostihnout originální představivosti, smyslu pro motiv a křišťálově jasného zaostření snímků amatérských fotografů z Apolla…
Prohlédněte si fotografie z Apollo. Povšimněte si, že všechno na nich je v ohnisku kamery, a je to dokonale zaostřené. Když člověk prochází úplné fotografické záznamy Apollo, s údivem zjistí, že fotografující astronauti s hloubkou pole prostě nikdy neměli žádné problémy. A navíc, třebaže na Zemi byste při tak obrovských vzdálenostech nikdy nemohli dosáhnout toho, aby v ohnisku byly blízké i vzdálené předměty – pravidla fyziky z nějakých tajemných důvodů zřejmě přestanou platit, když někdo fotografuje na měsíčním povrchu. Když fotografují astronauti, fyzika dynamiky objektivů a hloubky pole očividně neplatí. (Jen pro pořádek – použité kamery nijak neupravil Hasselblad, ani nikdo jiný).
Jako profesionální fotograf a filmař zápasím s problematikou hloubky pole už přes 40 let. Překvapuje mne, že si podivné skutečnosti, že se fotografující astronauti prakticky vůbec nesetkali s problémem hloubky ostrosti, nepovšiml žádný jiný fotograf. Jenže neexistence tohoto problému je skutečný hřebík do rakve programu Apollo.
Skleněná města, nebo projekční plátno v pozadí?
Bývalý konzultant NASA Richard Hoagland zkoumal mnoho snímků z přistání Apollo, a ačkoli si nemožné hloubky ostrosti nikdy nepovšiml, objevil na materiálu NASA jiné podivné anomálie. Při zkoumání fotografických záznamů z misí Apollo, a po zpracování fotografií pomocí různých grafických programů, Hoagland na obloze okolo astronautů na Měsíci objevil jakési „symetrické geometrické útvary“. Postuloval, že tyto útvary jsou důkazem existence jakýchsi gigantických, jakoby skleněných struktur v pozadí a okolo astronautů stojících na měsíčním povrchu. Dokonce ukazuje, že se vysoko nad astronauty na obloze zrcadlí světelné duhy.
Mnozí lidé, zejména z NASA, Hoaglanda kvůli těmto interpretacím ostře napadli. Ale bez ohledu na to, jak na něj útočí, nikdy nemohou vysvětlit, co to vlastně na fotografiích z Apollo objevuje. Stejně jako v případě důkazů o atentátu na JFK, či těžkých pochybností okolo podivných událostí 911, nebudou tyto věci nikdy zkoumány a objasněny „anti-konspiračními teoretiky“; kritici Hoaglandovy důkazy prostě ignorují. Raději uvedli do chodu mašinerii útoků ad hominum, napadají Hoaglanda jako osobu a obratně ignorují jeho velice zajímavé důkazy. Tito „kritici“ se buď mýlí, anebo až příliš dobře vědí, co to doopravdy znamená.
Richarda Hoaglanda znám už dlouho. Pracoval jsem s ním v období jeho počátečních objevů artefaktů na měsíčním povrchu. Viděl jsem fotografické důkazy o tom, že se na povrchu Měsíce nacházejí opravdu velmi podivné věci.
Nechci s panem Hoaglandem ani nikým jiným začít nějaký spor. Líbí se mi Hoaglandova víra v to, že NASA opravdu dorazila na Měsíc. Věřím, že z povrchu Měsíce byla na Zemi dopravena hornina. Věřím, že existují pevné důkazy o jakési inteligentní aktivitě na měsíčním povrchu v dávné minulosti. Čemu ale nevěřím je tvrzení, že lidstvo dostala ze Země na Měsíc standardní raketová technologie.
Nepokouším se zde postavit Hoaglandovy objevy do správného světla. Vše, oč se pomocí následujících důkazů chci pokusit, je ukázat, že přistání Apollo byla mystifikace pod režií Stanley Kubricka, který přitom rozsáhle využil techniku filmového triku projekce na pozadí.
Ještě jednou, aby všem bylo opravdu naprosto jasné, oč mi jde: netvrdím, že na Měsíci nejsou žádné podivné struktury. Říkám jen to, že geometrické struktury, které Richard Hoagland zpozoroval na fotografiích pořízených na měsíčním povrchu, nejsou tím, co si myslí.
Tady je pár Hoaglandových obrázků. Věří, že tyto fotografie znamenají důkaz, že NASA skrývá svědectví o opuštěných měsíčních městech mimozemšťanů.
Toto je zpracovaná fotografie, kterou na povrchu Měsíce pořídil astronaut Ed Mitchell v průběhu mise Apollo 14. Všechno, co je viditelné na obloze na tomto Hoaglandem zpracovaném snímku, by bylo samozřejmě nemožné, pokud by to opravdu bylo vyfotografováno na měsíčním povrchu. Měsíc ale nemá atmosféru. Proto tam na obloze nemůže nic být. Jenže… Hoagland zpracoval velkou část obrazového materiálu z měsíčního povrchu, údajně pořízeného misemi Apollo, a opět a znovu se na nich objevuje všechno to „smetí“ na obloze nad astronauty.
Hoaglandovi ani nikomu jinému se, na otázku, co znamenají ty podivné věci, které, společně s jinými badateli, vidí na obloze nad astronauty, nikdo z NASA ani nepokusil poskytnout nějakou odpověď. Richard Hoagland teoretizuje, že jde o fotografické důkazy existence obrovských, zpustlých skleněných měst na povrchu Měsíce. Říká, že to, co na výše uvedeném zpracovaném obrázku vidíme, jsou obrovské skleněné věže, které se na fotografiích objeví až po zpracování pomocí grafického software.
Zde je další Hoaglandova fotografie:
Hoagland vzal fotografii vlevo a zpracoval ji do jisté míry velmi podobně, jako jsem upravil záběry z 2001. Zvyšováním gama a kontrastu záběru dospěl k obrázku vpravo. Hoagland tento obrázek interpretuje jako důkaz obrovských skleněných struktur viditelných za astronautem, a v tomto smyslu i na celém povrchu Měsíce. Jenže to, co Hoagland vidí, jsou ve skutečnosti jen kazy na „sešívaném“ plátně Scotchlite, jehož Kubrick použil k vytvoření iluze měsíčního pozadí. Stejné nedokonalosti lze nalézt i v pouštním pozadí scény s opicemi ve 2001 (viz výše). To, co Hoagland na obrázku odhaluje, je pouze struktura sestavení plátna.
Kvůli rozlehlosti této scény, a protože nezbytně potřeboval, aby vše vypadalo tak, jakoby NEŠLO O ZÁBĚRY POŘÍZENÉ VE STUDIU, musel Kubrick nechat sešít několik pláten dohromady. Teprve pomocí dostatečné velké projekční plochy mohl získat natolik velký a prostorný obraz pozadí, aby mohl vyvolat iluzi povrchu Měsíce či pouště před čtyřmi miliony let. Jinak řečeno: pozadí s měsíčními pohořími pro mise Apollo vykouzlil úplně stejně, jako pouštní pozadí v 2001.
Toto je obrázek z Hoaglandova výzkumu.
Zpracovaná fotografie odhaluje vysoko na měsíční obloze nad astronauty reflexe světla podobné duze. Hoagland teoretizuje, že je to zrcadlení světla od jedné z obrovských skleněných věží, stojící přímo za astronautem. Ve skutečnosti jde o světlo odražené od jedné z drobounkých skleněných kuliček na plátně Scotchlite. Tato specifická skleněná kulička se z nějakého důvodu ocitla lehce mimo devadesátistupňový úhel, zachytila světlo projektoru a odrazila je do kamery.
Znovu záběr ze scény z filmu 2001 vesmírná odysea (zpracovaný):
A tady je jeden z Hoaglandem zpracovaných snímků z mise Apollo:
Z obou vyobrazení jasně vyplývá, že Hoaglandovy „geometrické útvary“ jsou vzory ukazující vady a stehy na obrovském, sešitém projekčním plátně. Možná to je důvod, proč se v NASA „zčistajasna ztratily“ všechny negativy fotografií z Měsíce. Možná to je důvod, proč lidé z NASA nedávno přiznali, že nějakou „nešťastnou náhodou“ přepsali originální videopásky s vysokým rozlišením z mise Apollo 11. Možná to je také i důvod, proč se Neil Armstrong, „první muž, který se prošel po Měsíci“, nechtěl zúčastnit večírku k čtyřicátému výročí.
Možná je to důvod, proč jsme se už nikdy nevrátili na Měsíc.
Podivné stíny
Mnozí výzkumníci poukázali na různé úhly dopadu světla na měsíční povrch. Jak je to možné, když tam existuje jediný mocný světelný zdroj?
Proč jsou úhly stínů obou astronautů odlišné? Kdyby skutečně stáli v jasné záři Slunce, musely by oba jejich stíny dopadat na povrch v přesně stejných úhlech. Jenže tak to není. Proč? Protože Kubrick použil ateliérové osvětlení!
Proč Kubrick udělal takovou chybu, jakou jsou rozporuplné stíny na výše zobrazené fotografii? Jako velký filmař přece musel vědět, že to je chyba přímo obrovská… Myslím, že to udělal záměrně. Zanechal nám zrádný důkaz své práce. A udělal to úmyslně. A nejen na tomto záběru, ale vlastně všude v obrazovém „záznamu z misí Apollo“.
Poznámky nakonec
Ti, kteří jsou obeznámeni s mým pojednáním pod titulkem Alchemical Kubrick z roku 1999, pojednávajícím o filmu 2001 vesmírná odysea (viz http://www.jayweidner.com/kubrick.htm), vědí, že tento snímek považuji za největší esoterický film všech dob. Tehdy jsem poprvé naznačil, proč Kubrick navrhl černý monolit přesně stejných proporcí, jaké mělo plátno, na něž byl ve 2001 projektován. Monolit a trikové plátno jsou totiž totéž. Monolit je stínítkem a plátno monolitem. Byl to opravdu jeden z největších objevů v historii filmu. Když pak člověk pochopí, že Kubrick použil projekci na pozadí nejen při scénách s opicemi v 2001, ale i k zfalšování měsíčních přistání, můžeme spatřit dvojí, či dokonce možná i trojí význam myšlenky, že toto plátno je monolitem a monolit plátnem. Jestliže monolit je zařízením, které osvítilo lidstvo, pak zařízení k projekci na pozadí, a neklamné, všudypřítomné otisky jeho prstů, je zařízením, které objasňuje lidstvu, jak byla fingována domnělá přistání Apollo.
Současně je ale zřejmé, že Kubrick využil padělání měsíčních misí jako příležitosti k vytvoření skutečně velkého, významného filmu. Vyjednal dohodu, že tento film nebude podléhat žádnému dozoru a měl k dispozici cokoli, oč požádal. U vědomí, že nikdo nebude mít námitky vůči jeho ne právě hollywoodským metodám, vytvořil první abstraktní hraný film, první intelektuální film a největší esoterické umělecké dílo dvacátého století.
Prezident MGM v roce 1968 veřejně prohlásil, že za celé čtyři roky produkce z 2001 vesmírná odysea nikdy nespatřil ani jediný hrubý sestřih. Vypadá to snad jako způsob, jakým by jednala hlava významného filmového studia? 2001 vesmírná odysea byl jedním z nejnákladnějších filmů, které byly do té doby natočeny. Jak je možné, že nikdo z MGM, jak se zdá, vůbec nechtěl vědět, jak práce na tomto filmu pokračují?
To nepřichází v úvahu. Jsem si jist, že 2001 vesmírná odysea je jediný film v historii MGM, kdy zodpovědní činitelé, kteří film financovali, nikdy nezkoumali, jak daleko s prací je jeho tvůrce.
Proč se vůbec nezajímali o tento velmi nákladný počin?
Protože film 2001 vesmírná odysea nefinancovala MGM, ale US vláda.
Mimo důkazu použití projekce v pozadí, který, jak věřím, plně exponuje podvodná přistání Apollo; jsou tady i další nepřímé důkazy, které ještě více nutí k závěru, že všechny mise Apollo režíroval právě Kubrick.
Například:
V premiérovém uvedení filmu 2001 vesmírná odysea se na plátně objevila četná poděkování NASA a mnoha společnostem spolupracujících na lunárním programu. Tato poděkování pak z následujících vydání zmizela. Ale ti z nás, kteří jsou dost staří, aby si to pamatovali, vědí, že v původním vyjmenování zásluh Kubrick děkoval dlouhé šňůře dodavatelů z řad vojenských a aeronautických společností za pomoc při produkci. Protože to byly tytéž společnosti, které NASA údajně pomohly dostat astronauty na Měsíc, bylo by jistě zajímavé vědět, jaký druh pomoci asi Stanleymu poskytly? A za jakou cenu?
Ve filmu Vrtěti psem hraje Dustin Hoffman filmového producenta najatého CIA k „zaretušování“ nepěkné události. Jeho jméno ve filmu je Stanley. V tomto filmu „Stanley“ umírá poté, když požaduje uznání za pomoc při jejím zfalšování. Stanley Kubrick zemřel brzy po předvedení svého nového filmu Eyes Wide Shut vedení Warner Brothers. Říkalo se, že byli ohledně toho filmu velice rozrušení. Chtěli, aby Kubrick udělal jiný sestřih, ale on odmítnul.
Co se mne týče, byl jsem ve Francii, když Stanley zemřel a viděl jsem ukázky z chystaného filmu ve francouzské televizi. Viděl jsem výňatky z několika scén, které se v dokončeném filmu nikdy neobjevily.
U Warner Brothers dokonce kápli božskou a přiznali, že nechali film sestříhat jinak. Dodnes ovšem odmítají uvolnit DVD s původní Kubrickovou verzí. To je nejen flagrantní porušení smlouvy, kterou s nimi Kubrick měl, ale také signál, že zadrženou verzi tohoto filmu už asi nikdy neuvidíme. Nezajímá vás také, co asi museli vystřihnout?
A konečně:
Film Eyes Wide Shut (Spalující touha) byl uveden do kin 16. července 1999. Stanley Kubrick ve svém kontraktu trval na tomto datu zveřejnění. 16. července 1999 tomu bylo na den přesně 30 let od chvíle, kdy odstartovalo Apollo 11.
Jay Weidner, http://www.jayweidner.com/
Poznámka: Doporučuji si stáhnout film Kozoroh 1, kde je ukázán podobný příběh. A osobně se domnívám, že žádný člověk na Měsíci nikdy nebyl. J.M.
