Hovadina nazvaná Big-Bang

Falešný vesmír

Je trapné a dnes už značně nudné neustále číst povídačky o neustále se vzdalujících světelných objektech a jejich vysokých rudých posunech, černých a stále černějších dírách či vyšších a vyšších procentech nezjistitelné temné hmoty.

Ve stručnosti má představa Velkého třesku následující historii. Už od počátků civilizace se lidé pídili po původu své existence a vzniku vesmíru. Odkud se vlastně vzal? Jak byl vytvořen? Tyto otázky, které odpradávna trápily lidské společnosti, zůstávají pro vědce hádankou dodnes. Vědecké odvětví, které se vyvinulo kolem otázek vývoje vesmíru a jeho rozsáhlé struktury, se nazývá kosmologie.

Kosmologická teorie o Velkém třesku předpokládá, že vesmír začal ze zvláštního stavu nekonečně velké hustoty – singularity. Josef Silk definuje teorii Velkého třesku jako model vesmíru, v němž se z počáteční singularity začínal vyvíjet časoprostor a postupně se rozšiřoval. Poprvé ji použil Alexander Friedmann v roce 1922 v celkovém řešení rovnic A. Einsteina (s odkazem na Einsteinovu teorii Všeobecné relativity, publikovanou okolo roku 1915, v níž se tvrdí, že prostor je zakřivený). V roce 1927 pak abbé Georges Lemaitre použil těchto matematických rovnic v návrhu kosmologické teorie, v níž připojil představu, že vesmír expandoval z jediného bodu v jediném explozivním okamžiku stvoření.

Termín Velký třesk

Termín „Velký třesk“ pro tuto teorii pak v roce 1946 vnesl do hry v Rusku narozený americký nukleární fyzik George Gamow. „Podle teorie Velkého třesku, začal vesmír nepředstavitelně gigantickou explozí, k níž došlo před asi 15 až 20 miliardami let. Nyní explozi, jíž začal vesmír, říkáme Velký třesk (Big Bang) a díky této teorii můžeme zkoumat vývoj vesmíru od první milisekundy stvoření k vytvoření galaxií, a pak od formování planet až k přítomnosti života na Zemi. Tento model vesmíru se stal a dodnes zůstává tím nejuznávanějším, protože v kontextu Velkého třesku mohou být úplně objasněny téměř všechny astronomické úkazy, a jestliže ne zcela, pak do větší míry, než jakýmkoliv jiným způsobem.“ [1]

Poslední věta výše uvedené citace je dobrým příkladem toho jak snadno lze člověka zlákat k slepé víře v mytologii establishmentu. Abychom si ujasnili vratkost v ní uvedených předpokladů přidám k nim několik poznámek: „… mohou být úplně objasněny téměř všechny astronomické úkazy (o nichž nám říkají zdroje informací, které máme k dispozici) v kontextu Velkého třesku (tedy opět v souladu s úplně stejnými zdroji informací, protože stejně jako většina lidí nejsme v postavení vyvracet žádná taková tvrzení, s výjimkou použití citací jinak smýšlejících autorit, pokud ovšem existují) a jestliže ne zcela, pak do větší míry, než jakýmkoliv jiným způsobem (opět shodně se stejnými zdroji informací), … se tento model vesmíru stal a dodnes zůstává tím nejuznávanějším (předpokládáme totiž, že Velký třesk je skutečností, protože nás to tak učili, a tudíž předpokládáme, že důvodem jeho všeobecného přijetí je jeho korektnost).

Základní problém

Základní problém jemuž všichni čelíme lze pojmenovat jednoduše: Nikdo nemůže vědět to, co neví. Klíčem k svedení lidí ke klamné víře je kontrola nad údaji získanými pozorováním, které se této víry přímo týkají. K propagaci dané víry pak stačí vyloučit veškerá data z přímých pozorování, která ji vyvracejí, a současně prezentovat jen ty údaje, které ji podporují. Pakliže je tato víra z gruntu falešná, je podle potřeby nutné vyrábět domnělá fakta a překrucovat či nesprávně vykládat pozorování. Pokud totiž někdo zná jen údaje podporující víru, bude ji jeho mysl, i přes schopnost analyzovat, považovat za zajištěný racionální fakt.

Položme si tedy otázku: jsou zde, co se týče věrouky Velkého třesku, nějaké závažné údaje získané pozorováním, které skrývají pohledu veřejnosti? Odpovědí je rozhodné ANO! Mou autoritou v této věci je Halton Arp (nar. 1927), který je profesionálním astronomem od roku 1953 kdy získal doktorát. Po 29 let patřil k členům kmenového týmu pozorovatelů kalifornské observatoře na Mt. Palomar a od roku 1983 působil na německém Institutu Maxe Plancka pro fyziku a astrofyziku. [2]

Pozorování Haltona Arpa

Halton Arp má za sebou dlouhou kariéru hvězdáře pozorovatele a obsáhlou bibliografii, včetně mnoha článků publikovaných v odborně recenzovaných žurnálech. [3] Jeho pohled na vesmír a Velký třesk lze shrnout takto:

Vesmír je v ustáleném stavu, bez Velkého třesku a expanze, s občasnou tvorbou nové hmoty. … výchozí kosmologická jednotka sestává ze starých „rodičovských“ galaxií s malým rudým posunem, provázených menšími mladšími společníky s excesy rudých posunů, obklopených nově vytvořenými kvasary s vysokým rudým posunem. Tyto společníky a kvasary zrodila rodičovská galaxie. [4]

Astronomickou značkou pro rudý posun je písmeno z. Stručný výklad rudého posunu zní:
„Rudý posun“ charakterizují vlastnosti spektrálních linií vodíku, vápníku, a dalších prvků, jejichž vlnové délky se jeví jako delší (červenější), než v pozemské laboratoři. Jednoduché vysvětlení přisuzuje tento jev Dopplerovu efektu, čili změně vzdálenosti rychle se pohybujícího zdroje vyzařování, obdobně jako klesá tón píšťaly vzdalujícího se vlaku. [5]

Rudý posun

Z pohledu Haltona Arpa má měřený rudý posun objektů, které se nacházejí mimo naší galaxii, dvě složky:

– Složku rudého posunu, jak ho všichni chápeme, způsobenou vektorem relativní rychlosti objektu vůči Zemi. Jestliže se objekt pohybuje relativně k Zemi a vzdálenost mezi ním a Zemí se zmenšuje, jeho pozorovaný rudý posun se snižuje. Naproti tomu, jestliže vzdálenost mezi tímto objektem a Zemí narůstá, pak jeho pozorovaný rudý posun vzrůstá.

– Stářím měřeného objektu způsobenou složku rudého posunu objektu nacházejícího se mimo naši galaxii, jejíž výchozí mechanizmus je v současnosti přehlížen. Tento komponent rudého posunu je u mladších objektů vyšší.

S postřehy Haltona Arpa jsem se setkal díky brouzdání po internetu, které mne přivedlo k jeho poslední knize Seeing Red (Rudé vidění) [6]. Seeing Red je v první řadě kniha odborná a autor předpokládá, že čtenář je s většinou témat obeznámen. Je v ní hodně čísel a údajů z měření, a také množství ilustrací obvyklých v astronomické literatuře, čili diagramů a grafů, fotografií, značených anebo popiskami opatřených fotografií, počítačových grafik s izometrickými liniemi a dalších vyobrazení.

Po pečlivém studiu Arpovy knihy jsem si náhle uvědomil, že jsem byl podveden americkými sdělovacími prostředky, které přede mnou a před většinou těch, kteří studují různé knihy a odborné časopisy podporované vědeckým establishmentem, zatajily Arpova převratná pozorování. Z toho důvodu dnes píši tento esej. Podotýkám, že vzdor doktorátu v oboru a značné sečtělosti jsem po všech těch letech neměl o Arpových pozorováních ani tušení. A jak už jsem řekl: nikdo nemůže vědět to, co neví.

Arpovými postřehy míním v první řadě jeho pozorování periodicky se opakujícího vzoru v astronomických datech, která se týkající objektů mimo naši galaxii. V knize Seeing Red uvádí množství příkladů tohoto vzoru, podložených mnoha zobrazeními, v nichž použil astronomických dat získaných jinými astronomy,  publikovaných v katalozích kvasarů a galaxií užívaných astronomickou profesí. Tato astronomická data zahrnují polohy (nebeské souřadnice), magnitudy (zdánlivou jasnost), rudé posuny (hodnoty z) a uspořádání rotačních os Seyfertových galaxií. Opakujícím se vzorem, na nějž Arp poukazuje, je rozmístění „rodičovských“ galaxií a jejich „potomků“.

Přesněji řečeno:

–  rodičovským objektem je typicky galaxie Seyfertova typu.
(Seyfertova galaxie je astronomy užívaná kategorie v klasifikaci galaxií. Seyfertovy galaxie jsou tzv.   „aktivní“ galaxie, charakterizované „extrémně jasnými jádry, jejichž světelnost vykazuje značnou nestálost“. [7]) Seyfertovy galaxie jsou většinou spirálové s jasně definovanou osou rotace.

–  podél rotačních os zdrojů jsou v sekvencích rozptýlené objekty (potomci, kteří mají tendenci být rozhozeni uvnitř dvou protilehlých kuželů, jejichž hroty směřují do centra rodičovského objektu). Každý z obou kuželů obecně obsahuje stejné typy objektů se stejným rudým posunem a ve stejných vzdálenostech od rodiče, z čehož vyplývá, že rodič obyčejně zplodí dvojčata, a pak každé z nich vypudí stejnou rychlostí podél osy své rotace opačným směrem. K těmto „dětským“ objektům patří kvasary vykazující poblíž rodičů vysoký rudý posun (klesající ve fixních stupních s tím čím je kvasar vzdálenější od rodiče) a dále venku rozprostřené běžné galaxie. [8]

(Kvasary jak je pozorují astronomové jsou bodům podobné objekty s vysokým rudým posunem (v porovnání k rudému posunu galaxie). Hodnoty ´z´ se u kvasarů pohybují v rozsahu od malých – asi 0,1 až do vysokých – do asi 5.)

Pro teorii Velkého třesku je rudý posun v prvé řadě měřítkem vzdálenosti (čím vyšší rudý posun, tím vzdálenější objekt) a podle toho jsou kvasary mnohem vzdálenější, než struktura jakékoliv pozorovatelné galaxie. Arp ovšem uvádí dostatek příkladů, kdy jsou kvasary zjevně fyzicky propojeny s předpokládanými rodičovskými galaxiemi, což dokazuje nesprávnost tvrzení o jejich vzdálenostech podle teorie Velkého třesku. Tato fyzická spojení typicky připomínají linie či jakási vlákna světélkující hmoty, spojující (podobně jako pupeční šňůra) oba objekty.

Arp rovněž zdůrazňuje, že pokud by kvasary skutečně byly ve vzdálenostech nárokovaných Velkým třeskem, měly by být ve vztahu k rozložení Seyfertových galaxií náhodně rozptýleny po obloze, což nejsou. Jejich skutečné rozmístění ve vztahu k Seyfertům není nijak náhodné. Kvasary naopak inklinují k shlukování poblíž Seyfertů – což je podle Arpa stav, který astronomové Velkého třesku jednoduše odbývají jako náhodu.

Další úvaha se týká jasu kvasarů. Ze Země pozorované kvasary se jeví v porovnání s galaxiemi jako mdlé objekty. Kdyby ovšem byly ve vzdálenostech nárokovaných Velkým třeskem, musely by být zhruba 10 až 100 krát jasnější, než nejjasnější galaxie. Podle Arpova modelu, v němž jsou kvasary potomky poblíž rodičovských galaxií, by coby „malé děti“ měly být nejen menší, ale i slabší, než rodiče. A toto skutečně pozorujeme: kvasary jsou menší a slabší než jejich rodičovské galaxie; jeví se jako méně jasné body. Arpův model je tudíž přímější a energeticko-ekonomicky shodný s údaji získanými pozorováním, protože po kvasaru na rozdíl od teorie Velkého třesku nevyžaduje extrémní vlastní jas.

Počáteční rychlost vypuzení dětského objektu od rodiče už byla skutečně změřena pomocí rádiové astronomie za využití tzv. Very Long Baseline Interferometry. O počátečních rychlostech vypuzení Arp říká: „Typicky se pohybují rychlostmi od několika desetin [rychlosti světla] až téměř rychlostí světla.“ [9]

Dětský objekt časem zpomaluje a případně, s tím jak stárne a roste, se stává běžnou galaxií, pohybující se rychlostí běžnou pro galaxie (typicky méně než 1000 km/s; rychlost světla je 300 000 km/s).

Povšimněte si, že rychlost dětských objektů, jakmile jsou pozorovatelné jako kvasary, může klidně dosahovat zhruba jedné desetiny rychlosti světla, a tato rychlost buď navyšuje nebo snižuje naměřený rudý posun kvasaru (při měření ze Země), to vše v závislosti na tom, zda se kvasar pohybuje k nám nebo se od nás vzdaluje (skutečný stupen přizpůsobení jeho rudého posunu je funkcí vektoru jeho relativní rychlosti vůči Zemi).

Rudý posun kvasaru ve fixních stupních je znám jako „kvantování rudého posunu kvasaru“. O tomto kvantování Arp říká:

„Geoffrey a Margaret Burbidge roku 1967 poukázali na existenci nějakého, zdá se preferovaného, rudého posunu u kvasarů… K. G. Karlsson pak v roce 1971 prokázal, že tyto, a také později pozorované rudé posuny, se řídí matematickou rovnicí [kterou Arp v knize udává]. Ta dává pozorovanou periodicitu rudého posunu kvasaru: z = .061, .30, .60, .96, 1.41, 1.96, atd. … Preciznost této pravidelnosti už potvrdilo mnoho výzkumníků. Samozřejmě jsou tu mnozí tvrdící, že je klamná.“ [10]

Jak Arp poznamenává ve své knize, pozorování kvantovaných rudých posunů kvasaru vyvrací platnost modelu Velkého třesku, a proto se astronomický establishment odmítá takovým pozorováním vůbec zabývat.

Pozorovaný rudý posun kvasaru se typicky nepřizpůsobuje hodnotě dané Karlssonovou rovnicí zcela přesně, protože, jak již bylo řečeno, každý pozorovaný rudý posun kvasaru zahrnuje i účinek vektoru rychlosti pohybu kvasaru ve vztahu k Zemi. Arp nabízí mnoho příkladů očividných dvojčat kvasarů (podle jejich poloh ve vztahu k rodiči), kde má každé z dvojčat měřitelný rudý posun, jenž se liší od nejbližšího Karlssonova čísla o stejný absolutní rozdíl, přičemž oba rozdíly mají opačná znaménka (jak lze očekávat od dvojčat vypuzených od rodiče v protilehlých směrech a úhlech vůči Zemi, kdy jedno z dvojčat postupuje směrem k nám a jeho pozorovaný rudý posun klesá a druhé se od nás vzdaluje a jeho pozorovaný rudý posun narůstá).

Arpova přímá pozorování vyvracejí Velký třesk a místo něj nabízejí vesmír neznámé velikosti a věku, v němž rodičovské galaxie dávají vznikat novým galaxiím. Tyto „životní cykly“ vykazují zřetelný vývoj – od nezralého stádia kvasaru až k dospělosti (ve formě galaxie, jako je naše Mléčná dráha). Pozorovatelný vesmír poskytuje celou řadu příkladů zrození galaxií, dětí i dospělých, ve všech stupních vývoje. [11]

Následně několik dalších témat projednávaných v Arpově knize Seeing Red

O možnosti, že pozorovaný rudý posun může být vysvětlen únavou světla (myšlenkou za „unaveným světlem“ je představa, že světlo na pouti kosmickou propastí ztrácí energii, a proto se progresivně posouvá do nižších frekvencí) Arp říká: „Pohlédneme-li napříč extragalaktickým prostorem, pak příklad kvasarů spojených s galaxiemi s malým rudým posunem demonstruje, že oba objekty, ve stejné vzdálenosti, čili s téměř stejnou optickou délkou, mohou mít velice odlišný rudý posun.“ [12] Údaje získané pozorováním nesporně vyvracejí jak teorii Velkého třesku, tak i unaveného světla – předpokládající, že rudý posun je v první řadě měřítkem vzdálenosti objektů nacházejících se vně naší galaxie.

Ohledně záření kosmického pozadí (v různých vědeckých časopisech, které čítám, to bylo po několik let po vypuštění satelitu Cosmic Background Explorer – COBE – koncem roku 1989 časté a oblíbené téma) Arp říká:

„Ze všech směrů přicházející velmi slabé fotony svědčící o nízké teplotě byly náhodně objeveny roku 1965. Toto [záření kosmického pozadí] bylo téměř okamžitě uvítáno jako další a obzvláště přesvědčivý důkaz Velkého třesku. Uvádí se, že teorie Velkého třesku tuto teplotu kosmického pozadí předpovídala [2,73 stupně Kelvina]. Ovšem recenze této historie ukazuje, že George Gamow v roce 1961 předpovídal T = 50K. Artur Eddington v roce 1926 vypočítal teplotu fotonu uvnitř a poblíž galaxie na 3K. Od té doby už mnoho výzkumníků poukázalo na to, že pokud vezmeme svit hvězd galaxie, která nás obklopuje, a termalizujeme ho na fotony s nižší energií (rovnovážně tuto energii přerozdělíme), dostaneme se velice těsně k pozorované ´teplotě mikrovlnného pozadí´.“ [13]

O akademické obci a společnosti Arp poznamenává:

„Co by se mělo udělat, a nedělá se, je použít daných pozorování k vyloučení 75let starého modelu [Velkého třesku], který v současnosti zastupuje nezpochybnitelné dogma. Posláním akademické obce by mělo být zkoumat, ne zvěčňovat staré mýty a pověry.“

„Veškeré noviny, vědecké časopisy nebo rámcové debaty o financování vědy dnes považují za samozřejmé, že všichni známe základní fakta: žijeme v rozpínajícím se vesmíru, který se vytvořil v jediném okamžiku z ničeho. Ve vesmíru v němž před asi 15 miliardami let začala kondenzovat ze žhavého média kosmická tělesa. K testování platnosti tohoto modelu nejsou používána žádná pozorování, zato je nám vnucováno velké divadlo, v němž nám chtějí naznačit, že každé nové pozorování sice může ve skutečnostech o Velkém třesku přinést nějakou závažnou, ale co se této skutečnosti týče jen okrajovou změnu. Je trapné a dnes už značně nudné neustále číst povídačky o neustále se vzdalujících světelných objektech a jejich vysokých rudých posunech, černých a stále černějších dírách či vyšších a vyšších procentech nezjistitelné ´temné hmoty´… Pro ty, kteří zkoumali důkazy ve věci rudého posunu a zjistili, že tento posun neudává v první řadě rychlost, vyvstává důležitá otázka: jak se mohl tento prokazatelně nesprávný předpoklad stát natolik dominantním?“ [14]

Proč americké impérium platí účty za mýtus o Velkém třesku

Halton Arp při pokusu pochopit, jak se mytologie Velkého třesku mohla zakotvit tak pevně, dává v Seeing Red vinu pouze své vlastní profesi a akademické obci. Abychom však správně pochopili jak se věci mají, musíme se podívat, kdo za ně vlastně platí účty. Každoroční US rozpočet na výzkum pro akademickou vědu – zejména za vědy, které nevracejí žádnou finanční protihodnotu jako astronomie – pokrývá v první řadě federální vláda, která je jádrem amerického impéria.

Už zhruba padesát let je astronomický výzkum přijímající Velký třesk jako realitu – samozřejmě spolu se všemi, jejichž hlavním zaměřením je tuto teorii podporovat a upevňovat – financován mnoha miliardami dolarů. Na jakýkoliv výzkum, který byť jen trochu poukazuje na rozpory v teorii o Velkém třesku: nic, nada, ani cent.

Američané mají jedno trefné přísloví: „Dostanete vždy to, co si zaplatíte.“ Vesmír Velkého třesku si tedy koupila americká vláda. A ideu takového vesmíru spoustu let aktivně prosazují jak americká tak i média v provinciích amerického impéria po celém světě. Proč tedy byl dosazen a aktivně prosazován falešný pohled na vesmír? Pro odpověď musíme prozkoumat základy filozofie víry ve vesmír Velkého třesku a čím tato víra poskytuje psychologickou podporu americkému impériu. Podívejte se na následující tabulku:

Skutečný vesmír

Věk  Zhruba 15 miliard let.  Neznámý a pravděpodobně nepoznatelný, ale stáří vesmíru odpovídá přinejmenším stáří naší Mléčné dráhy, která má zhruba 15 miliard let. Velikost Průměr zhruba 15 miliard světelných let a nepřetržitě expandující (neustále roste).  Neznámá a pravděpodobně nepoznatelná, ale velikost vesmíru odpovídá přinejmenším velikosti jeho pozorovatelné části, jenž činí mnoho milionů světelných let. Stvoření hmoty  Nová hmota se vytvořila v jediném okamžiku před zhruba 15 miliardami let. Žádná další hmota se netvoří.  Nová hmota vzniká průběžně: Seyfertovy galaxie rodí své děti (kvasary), které pak vyrůstají v o hodně větší dospělé (galaxie).

Je jasné, že impérium založené na zotročení ostatních národů je obzvláště nepřátelské vůči čemukoli, co může jeho otrokům nabídnout libovolný pohled na širší realitu. A proto každé impérium, stejně tak, jako potřebuje překroutit historii jím zotročených národů aby si nedokázaly vzpomenout na doby volnosti, chce falšovat realitu tak, aby zotročené národy nenalezly cestu k svobodě. [15]

Jeden ze způsobů jak padělat historii tkví v opakovaném tvrzení, že žádná historie neexistuje. Specifickým příkladem toho jak impéria umí vymazat dějiny jsou Jihoafričané (Búrové a Angličané), kteří tvrdošíjně tvrdili a učili, že na území Jižní Afriky před příchodem Búrů uprostřed 16. století nikdy nežili černí Afričané. Jiným příkladem vymazání historie je to, jak americké impérium vymazalo velkou část severoamerické historie. Povšechně vzato se dá říct, že impérium falšuje nedávnou historii a vymazává tu dávnou. Velkým třeskem vymazává Amerika rannou historii celého Univerza.

Impéria zpravidla vždy dychtí po růstu a zotročení stále většího počtu národů. Vesmír Velkého třesku rovněž neustále expanduje a roste. Představa neustále se rozpínajícího vesmíru je tedy pro největší světové impérium naprosto přiměřená; americká podpora rozpínajícího se vesmíru se shoduje s jeho podporou expanze populace a expandující ekonomiky (ustavičného růstu o němž neustále hovoří američtí ekonomové).

Co se tvorby nové hmoty týče není ve vesmíru Velkého třesku každodenní událostí; namísto toho k tomu došlo jen jednou, kdysi v dávné minulosti. Nemohu si pomoci, musím zde upozornit na podobnost s učením křesťanských církví tvrdících, že dnes už se žádné zázraky nedějí, že jediné zázraky jsou ty zaznamenané v jejich Bibli (učení křesťanských církví, stejně jako to imperiální, také rádo vymazává dějiny, protože tvrdí, že před tím, co je popsáno v Bibli, neexistovala žádná historie).

Proč impérium nemá rádo představu o neustálém tvoření hmoty? Vezměte v úvahu, že jakékoli tvoření předpokládá změnu, a že impéria potřebují popírat možnost nějaké změny. Poslední věcí, kterou by chtěla je, aby jejich zotročené národy odhodily jho nevolnictví a znovu získaly svobodu. Impéria tedy chtějí, aby lidé uvěřili, že ustavený imperiální řád je trvalý nezměnitelný stav. Vesmír Velkého třesku postrádající trvalé tvoření naznačuje nemožnost změn a neměnnost ustanoveného pořádku.

Ve vesmíru Velkého třesku nejsou žádné rodiny, nejsou v něm ani rodiče ani děti. Impérium dává přednost vesmíru bez rodin, protože rodiny jsou základem národů a impéria zpravidla oponují všem formám nacionalismu, včetně rodiny jako jeho nejmenší formy.

Efektivním způsobem jak bojovat proti pohledům na pravdivou skutečnost je vytvořit a propagovat pohled na falešnou realitu. Vesmír Velkého třesku je důležitou součástí falešné reality a americké impérium chce, aby v ni všechny její subjekty uvěřily.

Černé díry jako symboly imperiální nadvlády

Dalším dlouhodobě oblíbeným kosmologickým tématem, jímž krmí veřejnost americká média, je představa černých děr, o nichž se tvrdí, že jsou reálnými objekty tak masivními, že do sebe nasávají dokonce i světlo sousedících hvězd, a proto jsou naprosto temné nebo černé. Ačkoli nejde o přímou součást teorie Velkého třesku, získala si představa černých děr v průběhu let tak mocnou podporu a propagaci americkým impériem, že jistě stojí za krátkou analýzu. Základními vlastnostmi černé díry jsou:

Čerň.
Jak objasňuji v části The Gender Basis of the Three Races ve své knize The Computer Inside You, bílá barva reprezentuje ženský a černá mužský rod.[17] Černá barva je rezervovaná pro všemocný dominantní objekt, jakým má černá díra být.

Všemocnost.
Nic nemůže vzdorovat energii černé díry. Cokoli v její sféře vlivu je přemoženo.

Destruktivnost, která má za následek její další růst.
Černá díra rozdrtí cokoli, co se dostane do její sféry vlivu a rozdrcený materiál pohltí. V důsledku toho je stále větší a mocnější.

Vzhledem k těmto domnělým vlastnostem černých děr je pochopitelné proč je do nich americké impérium tak zamilované: americké impérium je jako černá díra všemocná entita, drtící ostatní národy (ničí jejich obranu a vraždí obránce), a pak vstřebá rozdrcené národy do sebe (zotročí ty, co přežili) s tím výsledkem, že impérium je větší a mocnější než předtím.

Černá díra je objekt stejně násilný jako americké impérium. Stejně tak násilný a přitažlivý je pro americké impérium Velký třesk, který začal velkou explozí. Imaginární vesmír – zahrnující zhoubné černé díry a velkou explozi, kterou všechno začalo – poskytuje americkému impériu psychologickou podporu.

Poznámky

[1] Na: http://www.bowdoin.edu/dept/physics/astro.1997/astro4/bigbang.html
Zdá se, že autory jsou tři vysokoškolští studenti.
Viz http://www.bowdoin.edu/dept/physics/astro.1997/astro4
Citovaný text je upraven pro lepší čtivost.
[2] Většina biografických informací je převzata z následujících zdrojů:
http://www.astroleague.org/al/obsclubs/arppec/arphalt.html
http://redshift.home.pipeline.com/arpintro.htm
[3] Část bibliografie Haltona Arpa je k nalezení například na http://members.aol.com/arpgalaxy/arpbio.html    a http://perso.wanadoo.fr/lempel/publications_de_halton_arp.htm.
[4] Na http://redshift.home.pipeline.com/arpintro.htm
[5] Na http://www.heretical.com/science/redshift.html
[6] Arp, Halton. Seeing Red: Redshifts, Cosmology and Academic Science. Apeiron, Montreal, 1998.
[7] Tamtéž, str. 294.
[8] Obhájci Velkého třesku ve snaze vysvětlit pozorování, že kvasary jsou soustředěny kolem galaxií s malým rudým posunem, zaříkají představu, že hmota galaxie s malým rudým posunem, jevící se jako v sousedství kvasaru, ve skutečnosti funguje jako gravitační čočka zaostřující záření těchto kvasarů, které ovšem, jak se domnívají, leží daleko za těmito galaxiemi. Podle představy gravitační čočky jsou tedy kvasary, na něž se díváme ze Země přes galaxie s malým rudým posunem, pro astronomy jasnější a viditelnější, než ty kvasary, které nemají v popředí objekty, které je zvětšují a dělají je zdánlivě dostatečně jasnými aby je astronomové mohli pozorovat a měřit.

V Arpově knize Seeing Red je tomuto předmětu věnována kapitola Gravitační čočky. Arp probírá množství příkladů, v nichž zastánci Velkého třesku vidí důsledky vlivu gravitačních čoček. , který je Snad nejznámějším Arpem uváděným příkladem je Einsteinův kříž, popisovaný jako „čtyři kvasary s rudým posunem z = 1.70, uspořádané přibližně napříč centrální galaxie s rudým posunem z = .04″ [tamtéž, str. 173]. Arp prezentuje některé údaje získané přímým pozorováním, včetně příslušných obrázků. Tato pozorování zahrnují „elongaci a spojitost kvasarů na východě a západě s centrální galaxií a vysunutí kvasarů na severu a jihu vůči ní“ [tamtéž, str. 174] a skutečnost , že se všechny čtyři kvasary jeví jako kulaté, což naprosto odporuje teoretickým výpočtům těch, kteří vypočetli, že kvasar pozorovaný gravitační čočkou by se musel jevit jako hodně plochý, s delší stranou paralelní k obvodu údajně zaostřující galaxie.

[9] Tamtéž, str. 245.
[10] Tamtéž, str. 203.
V citovaném seznamu Karlssonových čísel jsem uvedl správnou hodnotu 0.96 namísto 0.91, která je v knize, což je evidentně překlep.
[11] Kde je zrození, je i smrt. Nicméně Arp v Seeing Red úmrtí galaxií neprobírá.
[12] Tamtéž, str. 97.
[13] Tamtéž, stránky 236–237.
[14] Tamtéž, str. 257.
[15] Z mého eseje Understanding America’s Drug War na http://www.johmann.net/essays/drug-war.html
[16] Na http://www.johmann.net/essays/ice-age.html
[17] Na http://www.johmann.net/book/ciy9-2.html

Souhlas se zveřejněním kopie materiálu na této URL je na http://www.johmann.net/essays/big-bang-bunk.html

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář