Slovanské rituály a genové vlny

Genový fantom a předmanželský sex

Ať už je cesta, kterou člověk započíná v okamžiku zrození, jakákoli, vždy směřuje k jedinému, nevyhnutelnému cíli – ke smrti. Na světě se nesetkáme snad s žádnou kulturou, která by k tomuto základnímu mezníku života zůstávala lhostejná. V každé z ní nacházíme rozličné představy o smrti, komplex rituálů a pohřebních obřadů, které se v průběhu času ustálily a staly se pevnou součástí tradice.

Tématu smrti a pohřbívání Slovanů je věnováno poměrně velké množství literatury, která je však v českém jazyce téměř nedostupná. Dlouho před přijetím křesťanství si Slované vytvořili obraz světa, v jehož středu stál člověk obklopený přírodou. Slovanský člověk nepovažoval (viditelný) svět za jedinou skutečnost. Byl přesvědčen o existenci jiné, vyšší reality, světa nepostižitelného smysly. V tomto nadsmyslovém světě, jenž pozdější církevní misionáři nazývali pohanským vystupoval člověk jako bytost, závislá na přírodních projevech a cyklech. Duši začal považovat za hnací sílu všeho, chápal ji jako základní podstatu věcí i hybatele dějů. Slované žili ve světě, v němž se propojovalo „fyzické“ a „duchovní“.

Mýty a rituály

Každý člověk si je vědom své slabosti, nechce zůstat pasivní a chce se na formování svého osudu podílet. Z této potřeby se zrodila magie, která se zároveň stala předpokladem pro vznik rituálů a s nimi spojených obřadů, obvykle konaných v rámci určitého kultu. Mýty a rituály jsou zásadní pro dnešního křesťanského člověka, stejně tak pro dávné Slovany. Mýty jsou souhrnem pradávných lidských představ o světě. Bylo to vyprávění, které danému společenství odpovídalo na základní otázky týkající se jeho existence. Mytické příběhy se předávaly z generace na generaci a sloužily jako zdroj, z něhož lidé čerpali nejen životní moudrost, ale také výklad některých reálných historických událostí. Mýty byly útočištěm, díky němuž se lidé necítili ztraceni v chaosu světa. Nalézali v nich nejen sílu a útěchu, nýbrž i své místo, sounáležitost s členy konkrétní společnosti, spojené totožnými mýty.

S mýty potom úzce souvisí pojem „rituál“. Dodnes se vedou spory o tom, kdy rituály vznikly. Podle některých učenců rituály představují opakování původní činnosti bohů na počátku času. Některé mýty se dochovaly do dnešní doby, jiné nikoli. Slovanské mýty, o jejichž existenci víme jen díky útržkovitým zmínkám v dílech středověkých autorů. Na otázku, proč se nedochoval ani jeden ucelený příběh, který si staří Slované vyprávěli, se vědci stále snaží nalézt přijatelnou odpověď. Příčinu „zmizení“ slovanských mýtů vidí ve vlivu latinské a byzantské kultury, který zesílil zejména po oficiálním přijetí křesťanství, jež většinu světových mýtů považovalo za „ďábelský“ blud.

Smrt a posmrtný život

Těžko bychom hledali kulturu, která by zaujímala lhostejný postoj ke smrti. Od pradávných dob člověka uchvacovala polarita rození a umírání, života a smrti a současně v něm vzbuzovala bázeň před „neznámem“. Tento tajemný svět, místo, kam se duše ubírají, aby pokračovaly v posmrtném životě, je úzce spjat s kultem předků. Ten „je považován za ústřední bod za nejdůležitější exponent slovanské tradice.

Tělo opuštěné duší vyvolávalo v pozůstalých rozporuplné pocity – smutek nad odchodem milované bytosti se mísil se strachem z možného „návratu“ nebožtíka a reálného negativního působení (např. msta) na jejich další život. Věřilo se totiž, že se z mrtvých, kteří zahynuli tragicky či předčasně (tzv. „nečistí“), rekrutovali démoni a rozličná strašidla. Potencionální nebezpečí však představovali i tací, kteří zemřeli přirozenou smrtí (tzv. „čistí“). Ti se mohli vracet a škodit v případě, že jim nebylo umožněno dostatečně se rozloučit s hmotným světem. Z této víry se v lidové tradici zrodila celá řada obřadních úkonů, které měly duši zemřelého pomoci se oprostit od pozemského života a usnadnit mu cestu k mrtvým předkům.

40. denní pohřební rituál

V duchovní kultuře všech národů zaujímal pohřební obřad mimořádné místo. Dle obecné víry se zesnulý člověk nacházel ve stavu přechodu, kdy se ze světa živých vydával na cestu do říše mrtvých. Jelikož však na tuto cestu musel být náležitě připraven, ustálil se v pohřební obřadnosti určitý systém rituálů, které pozůstalí byli povinni vykonat. Smyslem pohřebních rituálů bylo jednak zajistit duši zemřelého snadnou cestu na „onen svět“, jednak zabránit jeho návratu mezi živé.

Strukturu všech obřadů, vztahujících se k přechodovým obdobím lidského života, tvořil trojí okruh rituálů: odlučovací, pomezní a přijímací. Ať už se jednalo o početí dítěte, narození, svatbu či smrt, ve všech případech představovaly zmíněné rituály podmínku, nezbytnou ke správnému, vyváženému fungování společnosti a světa vůbec.

Mezi lidmi panovalo přesvědčení, že duše právě zemřelého člověka setrvává mezi živými ještě po dobu 40 dní. Během nich se lidé setkávali v domě zemřelého a u hrobu, kde společně vzpomínali.

Proč právě 40 dní? Posvátnost tohoto čísla byla aktuální nejen pro tradici Blízkého a Středního Východu, kam sahají její kořeny. U Slovanů se setkávání, za účelem vzpomínání na zemřelou osobu, uskutečňovala nejméně dvakrát, ale nejvíce čtyřikrát. Nejčastěji se však konala třikrát, a to třetí, devátý a čtyřicátý den po pohřbu.

Genový fantom a pohřební rituály

Akademik Ruské AV medicínsko-technických věd Peter Gariajev, je jeden z největších odborníků na otázky DNA na světě. Výzkumná skupina objevila nepochopitelný, z pohledu tradiční vědy nevysvětlitelný jev. Vědci narušovaly buněčná jádra, které byly vybrány z buněk proto, aby mohli zkoumat molekuly DNA. Při měření jejich parametrů pomocí laserového spektroskopie se pokoušeli rozluštit tajemství programování života.

Po jedné ze zkoušek, vědci náhodně změřili spektrum „prázdného místa“ – zkumavky, ze které těsně předtím vylili preparát obsahující DNA. Jak velké bylo jejich překvapení, když se paprsek laseru doslovně rozložil po setkání s neviditelným preparátem. Spektra prázdné zkumavky byly velmi podobné na spektra DNA! Domnívali se, že zkumavka obsahuje zbytky DNA, proto ji vyměnili za čistou. Výsledek byl stejný. Laserový paprsek narazil na jakési neviditelné struktury, které obsahovaly informaci o molekulách dědičnosti. Aby si ověřili, že to není omyl, několikrát důkladně desinfikovali oddělení a přečisťovali ho čistým dusíkem. Pro DNA charakteristická spektra nejdříve zmizela, ale po třech až čtyřech minutách znovu vznikaly. DNA bylo nezničitelné!

Po zničení DNA zůstával ve zkumavce „fantom“ těchto molekul dědičnosti. On dokonce vzájemně reagoval s laserovým paprskem. Ale to nejzajímavější na vědce teprve čekalo. Když začali zkoušet a zjišťovat, jak dlouho žije fantom DNA zjistili, že přístroj ho zaznamenával 40 dní. A pak ho laserový paprsek přestal „cítit“. Toto období přesně odpovídá náboženským představám. Právě po 40 dnech po smrti se duše definitivně odděluje od těla. Z toho vyplývá, že to samé se děje i s fantomem DNA, ve kterém se uchovává informace o životě bývalého majitele těchto molekul dědičnosti.

Genový fantom a předmanželský sex

V předcházejících staletích se zejména u Slovanů velmi důrazně dbalo na zachování panenství před vstupem do manželství. Pokud se však projevilo, že nevěsta nebyla poctivá, byla s ostudou posazena na osla a poslána zpět k rodičům, někde se dokonce ženich mohl ihned oženit s jinou. Když např. zjistili, že nevěsta nebyla panna, přivedli ji do místnosti a ženich ji směl před všemi zbít. Tato tradice se nám dnes zdá krutá a nesmyslná. Jenže, staré tradice mohla mít reálný a srozumitelný základ, což potvrdil výzkum světového odborníka na DNA, Petera Gariajeva.

Podstata jeho výzkumu (telegonie) spočívá v tom, že první sexuální partner ženy bude genetickým otcem všech dětí, které zplodí s jinými muži v budoucnosti. Již samotný pohlavní styk může způsobit, že žena bude do konce života nosit mužské geny a DNA ve své krvi a orgánech.

Podle zjištění P. Gariajeva je genový fantom věčný tak, jak je věčná i duše člověka. Právě jeho existence umožňuje objasnit jev telegonie. Když první muž zavede do organismu ženy své spermatozoidy, které nesou jeho molekuly dědičnosti, tak on, podobně, nechává v ní fantom DNA – „vlnový autogram“. Takto se „podepisuje“ na celém jejím genomu. A tento vlnový program pak začne formovat těla embryí. Obrazně řečeno, ve většině případů dědičný materiál následujících mužů se bude „rozbíjet“ na „cihličky“, které půjdou na „stavbu“ podle „typového projektu“ prvního muže …

Tato hypotéza pravděpodobně vysvětluje paradoxy dědičnosti, například, narození černých dětí věrné ženě, která několik let předtím měla intimní vztah s černochem. Pravda, pokud muž bude silnější než předchozí, jeho dědičnost „přebije“ vlnové geny, které vložil jeho předchůdce. Ale bohužel v této vlastnosti jsou bílí muži „slabší“ než žlutí a černí. Bílí muži zpravidla nejsou schopni „vymazat autogramy“, které zanechali „černokoží“ v reprodukčním aparátu jejich žen.

A to je „ještě dobře“, pokud předchozí mládenec byl sympatický černoch. Ale pokud to byl narkoman, alkoholik, genetický vyvrhel? … Vždyť právě muži takovéhoto typu mají nejsilnější sklony k volným a nezodpovědným vztahům. Nakonec se může ukázat, že zcela zdravým rodičům se narodí psychicky nemocné dítě, jako svérázný „pozdrav“ z minulého života lehkomyslné ženy.

Proto všechna náboženství jednohlasně naléhají na nutnost dodržování mravnosti dívek. K takovým dívkám se chovaly všechny národy po věčné časy mnohem přísněji než k lehkomyslným mládencům. Základním bohatstvím každého národa je zdraví dětí, ale dívka, která prožila pouze jednu noc s náhodným člověkem, může být prokletá na celý svůj život, rodit nezdravé děti, mravně nebo fyzicky.

Protože každý ze sexuálních partnerů – který se stal jedním z množství otců podle telegonie dítěte – měl vlastní specifickou stavbu organismu, která ho odlišovala od všech ostatních, tak i tělesná organizace může vykazovat vzájemný nesoulad různých informačních modulů, které byly dodány různými otci. Znamená to obecně neshodu, rozložení orgánů a systémů těla dítěte, asymetrie, včetně nadbytečnosti či nedostatečnosti orgánů (a tím způsobených různých poruch, narušení imunitního systému či alergií). Jedna z nejčastějších asymetrií, která se dědičně předává – jak ukazuje statistická analýza – je skolióza, pokřivení linií páteře, při níž je jedno rameno nižší než druhé a pohyblivost páteře při náklonu napravo se liší od pohyblivosti páteře při náklonu nalevo.

Jakmile byly principy telegonie vědecky prokázány, všechny výzkumy a publikace o problému telegonie byly utajené. Proč? Odpověď je pro přemýšlivého člověka možná snadná. Jde o to, abychom co nejrychleji degenerovali a vymírali?

Odkud pochází tradice a mýty Slovanů?

Dodnes se vedou spory o tom, kdy rituály vznikly. Podle mnohých učenců rituály představují opakování původní činnosti bohů na počátku času. Kdo byli a odkud pocházeli tito bohové, kteří před tisíci lety předali lidem rituály – návody, jak smysluplně žít na planetě Země?

Na takovou otázku není jednoduchá odpověď. Ale budu ji společně s vámi dál hledat. Možná prvním střípkem této záhady mohou být Slované, národ, o kterém se tvrdí, „že jehož sláva se dotýká hvězd“.

Jiří Matějka

Článek vyšel v časopise WM magazín č. 230 →

WM magazín č. 230

V dalším pokračování se zamyslíme nad genetickými testy, které jsem si po mnoha letech konečně nechal udělat po otcovy i matčině linii. Vše začíná dávat smysl …

Pokud vám téma a články líbí, podpořte časopis předplatným →. Děkuji. Jiří Matějka, šéfredaktor.

Regenračné centrum

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář