Účel vzdělávacího systému

Lidé si začínají spontánně uvědomovat, že je prázdný konzumní život neuspokojuje; blížící se změny zároveň naznačují i nedávné převratné objevy oficiální i neoficiální vědy.
   
Dá se již téměř s jistotou říci, že svět čekají brzy čekají přelomové změny. Přímým důkazem toho je nejen znatelná proměna v chování běžné společnosti. Lidé si začínají spontánně uvědomovat, že je prázdný konzumní život neuspokojuje; blížící se změny zároveň naznačují i nedávné převratné objevy oficiální i neoficiální vědy. I když jejich význam a důležitost nemůžeme v tuto chvíli ani při nejlepší vůli docenit, jedno je jisté – vyjdou-li brzy na světlo, bude jejich dopad na strukturu společnosti a život jednotlivce enormní.

Ve světě průměru je každá výjimečnost podezřelá

Těžko můžeme popřít fakt, že dnešní svět není na zásadní dějinný zlom připraven. Dokážeme-li si totiž představit intenzitu nastávajících změn, odhadneme jaké budou jejich průvodní jevy – lze počítat s hlubokými politicko-ekonomickými otřesy, nepokoji a sociálními bouřemi provázenými násilím. Uniknout podobnému scénáři můžeme jen tehdy, když lidstvo radikálně změní chování a zavrhne zhoubné postupy, jimiž po staletí „řešilo“ problémy. To je ovšem neuskutečnitelné bez předchozí změny způsobu myšlení.

Doba tomu však příliš nadějí nedává: v poměrech, kdy se pod zástěrkou ideologie „pokroku“ neustále stupňují útoky na přirozenost a psychiku člověka, se těžko kdo sám od sebe odhodlá ke změně uvažování. Změna chování, způsobu myšlení či žebříčku hodnot, je příliš nebezpečná; kdo vybočí z řady „poslušných“ ví, co ho v rámci systému čeká: ztráta materiálních výhod, případně i zaměstnání, se všemi důsledky.

Je všeobecně známo, že společnost je nastavená tak, že neakceptuje nikoho, kdo se jakýmkoliv způsobem snaží odchýlit od všedních norem. Má-li dnes člověk snahu žít jinak než nařizují konzumní zvyklosti, či projeví-li dokonce odvahu hlásat myšlenky nepohodlné většině, se často stává terčem nenávisti. Nelze se divit: ve světě průměru je každá výjimečnost podezřelá. Příkladem jsou životní osudy svého času nedoceněných myslitelů, filosofů a vynálezců.

Historie zná řadu případů, kdy výrazné osobnosti nebyly pochopeny, neboť jejich jednání či nadčasové myšlenky, z nichž mnohé prokazatelně mohly posunout vývoj civilizace o velký kus dál, výrazně předstihly dobu. Touha a vůle plout proti proudu i za cenu naprostého zesměšnění jim byla většinou osudná; systém nestrpící žádné vybočení z řady je (v lepším případě…) zbavil všech možností seberealizace a odstrčil na okraj společnosti. Dodnes žel platí, že ideje „obtížných jedinců“, ač často obdivované budoucími generacemi, bývají současníkům zpravidla pro smích. Na tom se už po staletí nezměnilo vůbec nic. Společnost marnotratně mrhá výjimečnými talenty, označovanými s naučenou ignoranci za „podivíny“ nebo přímo blázny. Systém zákonitě musí odsoudit a zesměšnit vše, co ohrožuje platformu na níž stojí.

Užívání tohoto pravidla je pochopitelné; víme totiž, jak chatrné a vylhané jsou základy naší společnosti – sebemenší narušení je může rozdrolit. Bez oddaných obhájců tohoto statu quo, jichž se bohužel v každé době najde vždycky dost, možná bychom neustrnuli na středověké duchovní úrovni. Zažité návyky stáda opovrhujícího vším, co neodpovídá normám hýčkaného světonázoru, brání lidstvu v kvalitativním posunu v myšlení. A člověk „moderní doby“ je „poučen“: než aby riskoval pochybnou pověst podivína, raději se přizpůsobí většině. Proto je dodnes každý, koho silné vlastní přesvědčení staví do opozice k davu, spíš výjimkou než pravidlem. Ještě že mnozí i přesto zůstali „nepoučitelnými“.

Dopady současného školství

Odpor společnosti vůči jakékoliv „jinakosti“ je pěstován výchovou a vzděláním. Stádová výchova vede každého už odmalička „žádoucím směrem“: „Zařaď se do davu a zbytečně nevyčnívej!“ Odvykání snahám po tvorbě vlastního názoru se každý učí už od první třídy a přiznejme – je to mnohem pohodlnější, než pracně utvářet vlastní pohled na svět. Za pravdu člověk beztak musí v pozdějším životě považovat jen to, co mu tloukli do hlavy v letech školní docházky.  

Víra v „jedinou možnou pravdu“ (dříve v katechizmus, dnes v to, co ti řekli ve škole) nejenže vytrvale a natrvalo ničí vrozené intelektuální schopnosti, ale je zásadní brzdou snah i touhy po změně smýšlení.

Je pochopitelné, že jedinec, vystavený za povinné školní docházky usilovnému výplachu mozku, nakonec v dalším životě „funguje“ přesně v duchu „školních pravd a jistot“. Jinak řečeno – chová se tak, jak musí; nic jiného mu nezbývá. Průměr současného smýšlení je exemplárním příkladem toho, co škola dokáže provést s lidským vědomím. Zmanipulovaný jedinec, přesvědčený o existenci „jediné možné – té školní – pravdy“, se přirozeně nejlépe cítí v klubku, vyznávajícím stejné „pravdy“. Nedovede a ani netouží pochopit kohokoli, kdo uvažuje „jinak než by měl“ – čili jinak než byl „správně naučen“.

Samotný poznatek, že si někdo na rozdíl od něj nenechal vyměnit rozum za hotový úsudek, pro něj musí být velkým překvapením. Jelikož ho škola vybavila černobílým vnímáním světa, není s takovým člověkem schopen ani diskutovat, natož vyjádřit jakýkoli vlastní názor. Co mu zbývá než ignorovat, tvářit se, že nevidí, neslyší, předstírat že ten druhý vůbec neexistuje? A nejde-li to jinak, pak ho prostě ponížit, odsoudit, zapudit, zničit, nenávidět? Vždyť se nikdy nic jiného nenaučil! Chová se podle dané šablony: škola opravdu nikoho nenaučí samostatně uvažovat či diskutovat. Co však učí dokonale, je znechucovat život okolí.  

Když dítě místo citlivé pomoci k samostatnému rozvoji intelektu musí odmala nekriticky přijímat „dané pravdy“, vnucuje se mu v podstatě standard chování pro dospělý život, v němž musíš být neschopen přemýšlet a tuto neschopnost dovedně maskovat šikanováním a likvidací všech, kteří jsou nebo chtějí být jiní. (Podobnost s postojem mnoha zástupců oficiální vědy vůči „nepohodlným“ badatelům je samozřejmě jen náhodná.) Povinná školní docházka produkuje patologicky pokřivené lidi plné nenávisti, jejichž obvyklou reakcí na nekonvenční myšlenky není, pokus o pochopení či polemiku, ale rána pod pás. Uvědomíme-li si, že přesně takto postupují „úspěšní lidé“, mající rozhodující slovo ve společnosti, po-chopíme proč směřujeme ke katastrofě.

Nemylme se! Školství, jak se obecně usuzuje, zdaleka není jen věcí úzké skupinky odborníků a „znalců“, zabývajících se touto problematikou. Je totiž zcela evidentní, že klíčovou roli v tom, jaká bude další podoba našeho světa hraje právě vzdělávací systém. Jeho kvalita je záležitostí nás všech.

Účel školní docházky

Pokus stručně definovat dopad školní docházky na další život odhalí její značně negativní roli – zhruba od šesti let je člověku až do dospělosti v podstatě zakázáno samostatně myslet! Pokud se totiž místo rozvíjení nadání, talentu a kvality samostatného uvažování hodnotí pouze odříkávání životopisů, definic, pouček, teorií a vzorců, lze v dětech stěží vyvolat dojem, že se využití schopností vlastního mozku vyplatí – to v „hodnocení“ zahrnuto není! Na dítě z jedné strany působí tlak nesmyslné, samoúčelné, stres a deprese vyvolávající „klasifikace“, což každému jedinci užívání vlastního rozumu zaručeně znechutí. Z druhé strany je zde nátlak rodičů, jimž byl kdysi vymyt mozek stejným způsobem, jakému jsou podrobeni jejich potomci. Snad proto si vůbec neuvědomují, že stále vyššími požadavky vyžadují po svých dětech výkony, které by často sami nezvládli.

„Závazné učební osnovy“, platné ve všech školách s jen nepatrnými odchylkami, jsou úmyslně nahuštěny tak, aby v neustálém klasifikačním shonu zaručeně nikomu nezbyl čas na opravdové vzdělávání. Probíhá snad ve školách něco nad rámec konzumace učiva, „biflovaného“ nazpaměť k nutnému odrecitování u tabule – a následnému odhození, protože tyto „znalosti“ jakživ nikdo nikdy nebude potřebovat? Stresovaný učitel musí plnit závazný plán a na nutnou kreativní diskusi, i kdyby ji byl schopen a ochoten vést, nezbývá čas.

Nazývat „vzdělávacím systémem“ mírně vylepšený C&K rakouský dril je troufalé. Absolvování základní či střední školy uvedeného typu dítěti, respektive mladému člověku, zaručeně žádné „vzdělání“ neposkytuje; co se skutečně naučil a jaký přínos měla škola pro jeho vybavení znalostmi pro skutečný život ostatně může posoudit každý sám. Bude to těžké posuzování a neřeknu nic nového, když připomenu, že většinu nutných informací pro život či další studium získáváme mimo školu; ta úspěšně slouží produkci klientů plnících ordinace potěšených psychologů. Mimo řádného nalomení psychiky a sebevědomí, není současná klasická povinná škola žádným přínosem rozumovému vývoji dítěte.

Jde-li o takzvaný „vyšší zájem společnosti“ musí všechno stranou. Zájmem vládnoucích rozhodně není a nikdy nebylo, aby lidé rozpoznali, že je nevede elita, ale většinou neschopní, samolibí šašci, jichž nakonec není vůbec zapotřebí. Proto ta nutnost zamezit užívání mozku a móda klapek na očích. Takto odůvodněný vyšší zájem cíleně vytváří a udržuje obecně rozšířené mínění, že neschopnost pochybovat a samostatně myslet je stav veskrze normální. Jak ho prosadit snadněji, efektivněji a nenápadněji než vtloukáním do hlav dětí, které se neumí a v rámci školou i rodinou prosazovaných „společenských pravidel“ vlastně ani nesmí bránit?  

Jednoznačným cílem tohoto procesu je unifikace veškerého myšlení a chování; promyšlený výcvik jedince k naprosté loajalitě vůči autoritě moci pod záminkou vzdělávání. Povinné školní docházky využívají všechny režimy, bez výjimky, jako zločinného nástroje k preventivnímu pacifikování jakýchkoliv případných snah a tužeb po změně pokřivených poměrů. Manipulací, lží, represí, psychickým nátlakem a ponižováním je v lidech až do dospělosti budován pocit strachu z moci. Připravují se tak nejlepší podmínky ke snadnému ovládnutí budoucích produktivních oveček. Lidé uvažující v naučených školních šablonách po celý život tíhnou k poslušnosti a „ochotě“ doplnit poslušné stádo, naučené přikyvovat a uvěřit každému nesmyslu přicházejícímu „shora“.

Nyní snad každý pochopí, proč se snahám o reformu školství hází už mnoho let klacky pod nohy. Vládnoucí elita si ovšem jeho strnulost bezpochyby nemůže vynachválit. Z jejího pohledu totiž funguje bezvadně!

Nutnost reformy

Vyvstává otázka: Lze změnit směr lidského myšlení, bude-li vzdělávací systém nadále udržován v tomto stavu?  

Stěží. Má-li být totiž člověk motivován k tvořivému přijímání nových myšlenek, musí prostředí jeho duševního růstu splňovat dvě základní podmínky. Za prvé by měl mít před sebou určitý, nikoli pouze materiální cíl, a za druhé by mu nemělo být už odmalička znechucováno a upíráno využít vrozených schopností: intuitivního uvažování, tvořivosti, fantazie, schopnosti pochybovat a kriticky myslet. Přesně to zde dosud probíhá: místo rozvoje intelektu prodělá dítě totální výplach mozku „vědomostmi“, jejichž aplikace dosud vždy měla prokazatelně katastrofální důsledky.  

Kde ale získat potřebný vzor, s nímž se nejen za školní docházky, ale ani v pozdějším životě nesetkáme? Jak v dospělosti pochopit nutnost začít s jiným myšlením, když jsme byli důsledně přizpůsobeni „požadavkům doby“? A kde vzít potřebnou odvahu, u vědomí, že okolní svět je naprogramován úplně stejně?

Jak jinak má vypadat svět, do nějž „vzdělávací systém“ nepřetržitě chrlí nové a nové jedince, vybavené předepsaným programem? Lidské bytosti vegetují v domnění, že nepotřebují používat vlastní rozum: nebyli snad ve škole předvybaveni sadou hotových názorů, aplikovatelných na všechny možné případy? Proč tedy pokrytecký údiv nad rostoucí agresivitou mládeže, když je nenásilí ve školách považováno za projev slabosti, a na vlastnosti jako ohleduplnost, citlivost, laskavost a soucit se pohlíží skoro jako na choroby? Proč farizejské moralizování nad „úpadkem obecných mravů“, když jsou dětem už odmala vnucovány „normy“ chování, pokřivené stejně jako svět, v němž vznikly?

Stejnou deformací je znehodnocen i smysl mnoha slov a ve školství užívaných frází: permanentní stres takzvané „frontální výuky“ jistě nepředstavuje to, čemu cyničtí psychologové říkají, „příprava pro život“. Jde o drsné psychické násilí, s mnohdy tragickými následky v podobě zbytečných dětských sebevražd. Masová „výchova“ v ústavech sloužících jako denní odkladiště dětí a adolescentů, jejichž výchova by jinak rodiče zdržovala od pracovního procesu, není školou v pravém smyslu tohoto slova. Ničí sebevědomí a sebeúctu jedince, povyšujíc jeho slabé stránky na úkor silných. Taková instituce nepřipravuje lidi na plnohodnotný život; naopak – devastuje jejich přirozenost.

Výčet by mohl být nekonečný a plyne z něho jednoznačný závěr – bude-li vzdělávací systém nadále udržován v této podobě, dočkáme se zvratu v lidském myšlení jen stěží. Reforma školství je nezbytná.

Vít Ondryhel

Regenračné centrum