Tajemství Měsíční jeskyně 2011+video
Jiří Matějka (březen 2011)
Dosud neobjevená jeskyně na Slovensku je spojená s podivným artefaktem známým podle tvaru svého půdorysu pod názvem Měsíční jeskyně. V cizojazyčné literatuře je zmiňovaná také jako jeskyně s kovovými stěnami, nebo jednoduše šachta. Zdůrazňuje se, že nejde o přírodní útvar, ale o uměle vytvořené podzemní prostory, vyhloubené za neznámým účelem neznámo kdy, neznámo kým. Podle badatelů a zastánců hypotézy o existenci prehistorických, technicky vyspělých civilizací představuje Měsíční jeskyně důkaz toho, že před tisíci lety existovala v regionu střední Evropy neznámá kultura.
Téma Měsíční jeskyně je na různých webových stránkách hojně popisováno. Na Zlínsku existovala v roce 1999 skupina horolezců, která každoročně navštěvovala slovenské hory a intenzivně hledala Měsíční jeskyni. Zatím bez úspěchu. Ve vyprávění pamětníků ze Slovensko-polského pomezí existují zprávy o tajemné jeskyni v oblasti Levočských vrchů. Proč je přesná poloha jeskyně uchovávaná v takové tajnosti? Zkrácený přepis deníku kapitána Horáka, zveřejněný v díle Tajemství měsíční jeskyně, nabízíme našim čtenářům jako inspiraci pro prázdninový výzkum.
Kompetentní tatranští průvodci stejně jako mnoho lovců senzací považují Měsíční jeskyni za pouhou legendu bez jakýchkoli faktických podkladů. Jejich pochybnosti spočívají především ve skutečnosti, že se doposud nikomu nepodařilo lokalizovat její polohu podle údajů uvedených v deníku jejího novodobého objevitele – důstojníka povstalecké armády z roku 1944.
Události, o nichž píšeme dále, pocházejí z diáře dnes už nežijícího kapitána, doktora Antonína Horáka, z kterého byl téměř celý text doslovně převzat do bulletinu National Speeleological Society NSS News v čísle 3 z roku 1965. Odkud byl přeložen do antologie Jacquese Bergiera „Le livre de l’inexxplicable“, vydané v Paříži roku 1972. Autor textu se snažil vědce upozornit na to, aby vypátrali, co nositel Nobelovy ceny Jacques Bergier nazval „jednou z nejpodivnějších záhad naší planety“ – prastarou šachtu prehistorického dolu v jedné ze Slovenských jeskyň.
Z deníku Antonína Horáka
Včera brzo ráno nás našel Slávek a ukryl nás v této jeskyni.
23. 10 1944
V sobotu odpoledne ustupovaly zbytky našeho praporu (184 vojáků a důstojníků, z kterých čtvrtina byla raněna, z toho šestnáct na nosítkách) sněhem po severním svahu. Moje rota tvořila zadní řadu. V neděli za úsvitu na nás z tří set metrů zahájily palbu dvě 70 mm děla. Střetl jsem se s nepřítelem a dostal ránu bajonetem, kulku do levé dlaně a úder do hlavy, který mě vyřadil z boje. Bez kožešinové čepice bych měl určitě rozbitou hlavu.
Probral jsem se, když mě někdo tahal ze zákopu. Jakýsi vysoký vesničan. Třel mi ruce a hlavu sněhem a usmíval se. Pak ten rázný samaritán vzal Jurka. Svlékl mu kalhoty, vytáhl mu ze stehna střepinu a sténajícího ho s holýma nohama položil do sněhu. Martinovi opatrně obvázal hlubokou ránu, která se mu táhla přes celé břicho. Když vyrobil provizorní nosítka, představil se nám jako bača Slávek, kterému patří okolní pastviny. Do tohoto úkrytu jsme se s jeho pomocí dostali za čtyři hodiny.
Odvalil pár balvanů a odkryl úzký otvor, vchod do široké jeskyně. Uložil Martina do kouta, potom se k našemu překvapení pomodlil, všem nám požehnal křížem, i jeskyni, a s úklonou udělal znamení kříže na zadní stěnu, ve které jsem si všiml jakéhosi otvoru.
Když odcházel, provedl ten samý rituál a prosil mé, abych nechodil hlouběji do jeskyně. Šel jsem kousek s ním, abych nasbíral jedlové větve. Řekl mi, že v jeskyni byl jen jednou, a to se svým otcem a dědou. Že je to rozsáhlé bludiště plné propastí, které nikdy ani neměli chuť přezkoumávat. Že je tam špatný vzduch a určitě tam straší.
Kvůli sněhové metelici, lavinovému nebezpečí a nepřátelským lyžařským oddílům potulujícím se po okolí se k nám Slávek asi několik dní nedostane. S dvěma bezmocnými muži na krku se ani nemůžeme pokusit o lov, protože bychom venku zanechali stopy. Máme ale tuto jeskyni, kterou i Slávek zná jen částečně. Může do ní být ještě jiný přístup a možná tu přezimuje nějaká zvěř. Probíral jsem nahlas tyto možnosti, zatímco Jurko žvýkal jedlovou kůru. Jak jsem předpokládal, prosil mé, abych zkusil jít lovit hlouběji do Slávkovy jeskyně. Sliboval, že mu to nepoví. Neměl jsem jen hlad. Také mě zajímalo, co mohlo jinak tak sebejistého Slávka vystrašit natolik, že vzýval Boha. Vzal jsem si s sebou pušku, baterku, pochodeň a špičák. Asi po hodině a půl ne příliš namáhavé a celkem bezpečné chůze jsem se dostal do dlouhé horizontální chodby, která končila sudovitým otvorem.
Vklouzl jsem do něho a úžasem mi ztuhla kolena. Bylo tam něco jako velké černé silo zapuštěné do bílého okolí. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že je to bizarní přírodní stěna z černé soli, ledu nebo lávy. Ale úplně mě vyvedlo z míry a pocítil jsem i jakýsi podivný strach, když jsem si všiml, že je to úplně hladký útvar připomínající sklo a že jeho struktura svědčí o tom, že se nejedná o dílo stvořené lidskýma rukama. Bylo to zakřivené a vypadalo to jako jakýsi ohromný válec s průměrem asi dvacet pět metrů. V místě kontaktu s okolní horninou se vytvořily obrovské zářivě bílé stalaktity a stalagmity. Stěna je černomodrá, z materiálu, který jako by v sobě spojoval vlastnosti oceli, pazourku a kaučuku. Špičák od stěny prudce odskočil a nezanechal na ní ani škrábnutí. Při pomyšlení, že by se v divoké přírodě, kde ani pověsti nehovoří o žádné zřícenině, dolech nebo průmyslu, mohl vyskytovat artefakt vysoký jako věž, jevící známky značného věku, zapuštěný do skály a pokryty kapkami, mi běhal mráz po zádech.
24. 10.1944
Ve stěně se táhne trhlina, které si člověk na první pohled nevšimne. Dole je široká asi dvacet až pětadvacet centimetrů a u stropu jeskyně se zužuje jen na dva nebo pět centimetrů. Vnitřek je nalevo i napravo úplně černý‘ s rýhami a ostrými výčnělky velkými asi jako pěst. Dno trhliny má tvar mělkého koryta ve žlutém pískovci a svažuje se pod úhlem asi šedesáti stupňů. Hodil jsem tam zapálenou pochodeň – dopadla a s prskáním a syčením zhasla jako doběla rozpálené uhlí ve džbánu vody.
Chtěl jsem pokračovat v průzkumu a domníval jsem se, že jsem dost štíhlý, abych se otvorem protáhl. Zkroutil jsem se, až jsem měl hlavu skoro u země, a snažil jsem se tam protáhnout nejdřív pravou ruku. Ruka s baterkou měla sice prostoru dost, ale trhlina se začala zužovat a musel jsem zase rychle ven. Dalo mi to zabrat. Když jsem konečně vylezl a znova nabral dech, byl jsem tou záhadou úplně fascinován. Rozhodl jsem se, že jí přijdu na kloub. Pro tuto chvíli jsem toho měl ale dost a musel jsem přemýšlet jak dál.
Do naší jeskyně jsem se vrátil kolem čtvrté odpoledne. Jurko umyl Martina a položil ho mezi teplé kameny. Dal jsem mu tři aspiriny a teplou vodu se slivovicí. Vysvětlil jsem Jurkovi, že na lov v jeskyni bude potřeba mnoho pochodní, tyče a provaz. Naštěstí přišel Slávek se zásobami. Pak jsem šel s nimi, abych si donesl větve na pochodně.
Nařezal jsem naše opasky a řemeny a vyrobil jsem si osm metrů pevného lana. V deset ráno jsem byl u stěny, položil skrz štěrbinu tyč, na ni navázal lano a s lanem přes rameno jsem znovu vlezl do tmavého chřtánu. Stejně jako včera jsem před sebou držel na tyči lampu, tentokrát karbidku. Když prošla otvorem, kývala se v prostoru. Neviděl jsem nic a slyšel zvuk, jako by tam burácela voda. Nemohl jsem se ani pootočit a obával jsem se, že pode mnou je propast a že do ní spadnu rovnou na hlavu.
Začal jsem vylézat. Oděv se mi zachytával o nerovnosti a přehrnul se mi přes ramena a hlavu, až jsem se do něho celý zamotal. Zoufale jsem se snažil osvobodit a div že jsem se při tom neupálil. Když jsem byl konečně venku, třásl jsem se únavou a měl jsem hrozné vidiny.
Ve stěně nebyly uvolněné kameny, a tak jsem si nalámal stalagmity a pouštěl je do štěrbiny. Chvíli se kutálely a nakonec na něco narazily. Z toho jsem usoudil, že je tam pevná zem. Za kameny jsem naházel nezapálené pochodně, vysvlékl jsem se do košile a vydal se za nimi. Protože jsem už poznal nejhorší nerovnosti ve štěrbině, stálo mě to jen několik škrábanců. Chvíli jsem padal, potom jsem se zase kutálel a nakonec jsem se zastavil o stěnu, která mi už připadala známá. Byla stejně hladká jako ta nahoře.
Lampa vedle mě ještě hořela, ale slyšel jsem jakési podivné zvuky. Když jsem zapálil několik pochodní, zjistil jsem, že se nacházím v prostorné zakřivené černé šachtě, tvořené strmými stěnami, které se lomí a vytvářejí skoro vertikální tunel nebo spíše komín s půdorysem měsíce. Nejsem schopný popsat tmu ani šumění, hučení a dunění – děsivé ozvěny vlastního dechu a pohybů. Dno, tedy svah, po kterém jsem se skutálel, bylo „vydlážděné“ solidním vápencem.
Ani všechna světla dohromady nedosvítila na strop, kde stěny končí nebo se spojují. Horizontální vzdálenost mezi vrcholem konkávní křivky přední stěny a konvexní křivkou zadní stěny je asi osm metrů, křivka při patě zadní stěny měří asi dvacet pět metrů. K dalšímu průzkumu jsem potřeboval víc světla a špičák, který bych musel sundat z násady, protože jinak by štěrbinou neprošel.
Vrátil jsem se okouzlený a plný nadšení a rozhodl se, že přezkoumám tuto ohromnou strukturu, kterou považuji za jedinečnou a neobyčejnou. Tentokrát jsem lezl hlavou dopředu a svlečený, abych se znova nezamotal a neriskoval popálení. Oblékl jsem se, vykouřil fajku a vrátil k přátelům. Noc jsme přečkali v pořádku. Martin se viditelně zotavuje.
Jsem celkem rád, že Jurkův zadek není ještě zahojený, protože by chtěl určitě jít se mnou. Lepší bude, pokud o tajemství jeskyně neví.
25.10.1944
Šel jsem přímo ke stěně, svlékl se jako včera, natřel se tukem z vepřového, všechny potřeby spustil dolů a vklouzl za nimi nohama napřed. Vrcholek stěn zůstával ve tmě, i když jsem si svítil karbidkou na dvou nastavených tyčích a pomáhal si pochodněmi. Dvakrát jsem vystřelil nahoru podél stěny. Zaburácení připomínalo dunění rychlíku, ale to bylo všechno. Vypálil jsem tedy do každé stěny po jedné kulce a mířil přitom patnáct metrů nad sebe – zasršely velké modrozelené jiskry a ozval se takový rámus, že jsem si musel ucpat uši.
Když jsem narážel špičák na násadu, vyvolal jsem další dunění. Sondoval jsem „dlažbu“ a začal kopat v rozích půlměsíce tam, kde není vrstva vápence příliš silná. Vpravo byl suchý jíl, vlevo jsem asi po padesáti metrech narazil na zuby nějakého velkého zvířete. Vzal jsem si špičák a stoličku, zbytek jsem tam nechal. Když jsem kopal o kousek dál, na zadní stěně, v hloubce sto padesáti centimetrů se ukázalo jemné žlábkování, vertikálně zvlněné. Tato část se zdála být teplejší než hladký povrch. Dotkl jsem se jí rty a ušima a myslím, že jsem se nemýlil. Uprostřed bylo dno pro zákopový špičák příliš tvrdé.
Jakmile pochodně dohořely, pocítil jsem na sobě studený pot. Opustil jsem „šachtu tvaru půlměsíce“: oblékl se a šel k místu, kde se vyskytovali netopýři, a dostal jich sedm. Jurko udělal nádivku z chleba a bylinek a byla z nich vynikající „holoubátka“.
Večer přišel Slávek s druhou dcerou Olgou a přinesli seno, slámu, ovčí kůži a léčivé byliny. Noc uběhla v klidu..
26.10.1944
Vrátil jsem se do šachty pokračovat v pokusech. I když jsem si tyče nastavoval, jak to jen šlo, stejně jsem až nahoru nedosáhl. Vystřelil jsem nad osvětlenou část, kulky způsobily velké jiskry a ohlušující ozvěnu. Opakoval jsem to na zadní stěně o něco níž s podobným výsledkem – jiskry, dunění, neodštípl se ani kousek, střela však vyznačila svoji dráhu v délce asi půl prstu a vydávala štiplavý zápach. Znovu jsem začal kopat v levém rohu a zjistil, že rýhování pokračuje ještě hlouběji. Ale v pravém rohu jsem nic podobného neobjevil.
Vylezl jsem ze šachty a prohlížel si vnější stěnu a její okolí. U stalaktitů bylo několik teček podobných sklovině. Když jsem je seškrábal, byl z nich tak jemný prášek, že bez lepidla nešel sebrat. Povařím nožičky „holoubátka“ a pokusím se z nich získat klíh. Chtěl jsem vzorek tohoto zvláštního materiálu, ze kterého byly vytvořeny stěny, ale i když jsem vystřelil a zasáhl je, střela se odrazila zpět, zaduněla a vydala štiplavý zápach.
Martin zemřel ve spánku. Jurko, který zná jeho rodinu, si vzal na starost jeho věci včetně peněženky se šesti sty čtyřiceti třemi korunami, hodinek na řetízku a úmrtního list, který jsem vystavil. Teď můžeme odejít a připojit se k našemu praporu, který je nikde východně od Košic. S holí může Jurko ujít denně alespoň deset kilometrů, ale musíme se přesouvat opatrně. Zítra vyrážíme.
V deset ráno jsem byl v jeskyni. Hledal jsem možnost, jestli bych se nedostal k šachtě zezadu. Vlezl jsem do šachty, udělal si náčrtky, chvíli jsem kopal a přemýšlel. Vrátil jsem se okolo čtvrté odpoledne. Přikázal jsem Jurkovi, aby si sbalil věci, vyčistil zbraně, připravil jídlo na sedm dní a nachystal všechno, co bude třeba vrátit Slávkovi. Slávek přišel s oběma dcerami, jako by tušil, ze Martin zemřel. Přenesli jsme ho do zákopu, tam, kde ho zasáhli. Pomodlili jsme se a pochovali ho zabaleného do přikrývky.
Slávek postaví příští jaro pořádný kříž, dal jsem mu na to sto padesát korun. Slávek mě instruoval o nepříteli směrem východně odtud.
Klidná noc, dobrá snídaně. Vyryl jsem své jméno do řemene, pak jsem ho ovinul kolem zadního zlatého pláště svých hodinek a vložil do láhve uzavřené kamínkem a kousky uhlí smíchanými s dřevěným uhlím. Tento důkaz jsem pak položil do „šachty ve tvaru půlměsíce“ na popel z pochodní. Možná tam zůstane až do doby, kdy tato struktura úplně zmizí za stalaktitovou a stalagnátovou oponou. Slávek nemá syna, kterému by svěřil tajemství jeskyně – jeho dcery ho neznají a dcery se stejně vdávají do jiných vesnic. Jestli se nevrátím jeskyni prozkoumat já, za pár desetiletí o ní tak jako tak nikdo nebude vědět.
Seděl jsem tam u ohně a říkal si, co může znamenat tato struktura se stěnami širokými dva metry a tvarem, o kterém netuším, k čemu mohl být dobrý. Jak hluboko vede do skály? Je tam ještě něco jiného kromě té šachty? Jaká náhoda nebo kdo ji umístil zrovna do této hory? Je to výtvor lidských rukou?
Jsem střízlivě uvažující člověk s univerzitním vzděláním, ale musím připustit, že tam, mezi těmi vysokými kolmými stěnami s matematickým zakřivením, černými, hladkými jako atlas, jsem měl dojem, že se mě zmocňuje jakási nesmírně zvláštní a hrozivá moc. Teď už chápu, že prostí, ale inteligentní lidé se zdravým rozumem, jako byl Slávek a jeho předkové, se domnívají, že se jedná o jakási kouzla. Šachtu tají i z obavy, že by mohla přilákat zástupy turistů a všechno, co s nimi souvisí: ražbu chodeb, pyrotechnické práce, komercionalizaci, hotely atd., což by pravděpodobně znamenalo konec jejich klidného života v lůně přírody.
Pokud se sem někdy vrátím, bude to s týmem mlčenlivostí zavázaných expertů: geologů, metalurgů, jeskyňářů. A pokud má objekt opravdu význam pro rozvoj vědomostí naší civilizace, bude příležitost ho najít a přitom respektovat Slávkovy zájmy.
Na zpáteční cestě jsem zacpal a zamaskoval díry vedoucí ke stěně. Jeskyně má možná ještě jiné přístupy, které Slávek nezná, a nějaký náhodný objevitel by mohl všechno vyhodit do vzduchu ve snaze najít „poklad“ ještě dřív, než by se sem dostali vědci. Vrátil jsem se po třetí odpoledne.
Po Slovensku jsme si pevně stiskli ruce, vzali zbraně a batohy a šli jsme. Když jsme vcházeli do lesa, ohlédli jsme se a viděli Slávka, jak zakrývá vchod do jeskyně a jeho dcery zahlazující naše stopy. Sníh jiskřil v jasném měsíčním světle.
Pohybovali jsme se jen za tmy a podél lesních cest. Přes den jsme tábořili v borovicovém porostu a byli jsme burcováni zvuky dělostřelectva. Pozorovali jsme velikou skupinu povstalců, kteří bojovali s horskými střelci a modrou policií. Fašisti brzo ustoupili, my jsme se připojili k povstalcům a byli jsme jejich hosty celý den. Byla to smíšená skupina Hechaluts, ZOB a DROR z Rzezsowského okresu v sousedním Polsku, která pomáhala našemu povstání a ted‘ se – přes množství sněhu – vracela zpět do operačního prostoru mezi Krakovem a Przemyslem.
Jejich lékařkou byla Ráchel W., vdova po zavražděném židovském doktorovi. Řekla nám o skvělém činu proti fašistům, kterou provedla skupina Jesie Frymana, a nakrmila nás výborným vařeným jídlem. Když tito stateční židovští bojovníci vyrazili k pochodu na sever, my jsme pokračovali jižně na Košice. Tam jsme dorazili šestý den. V Košicích jsme dostali rozkaz pokračovat v cestě za našim praporem, který čeká na další ofenzívu Rudé armády, aby se s ní spojil až do konce války.
V posledních dnech druhé světové války jsem cestou do Čech toto místo navštívil znova. Slávkovi žili provizorně ve Ždiaru. Navštívil jsem Martinův hrob a prohlédl si vchod do jeskyně. Zuby, které jsem tam tehdy našel, jsem dal konzervátorovi z paleontologického oddělení v Užhorodě. Určil je jako zuby dospělého medvěda jeskynního (Ursus spelaeus). A tak jsem si začal klást otázky. Štěrbina je příliš malá, blok vápence a stalagmitů, které jsou před ní, nedovolují, aby se do ní něco propadlo – když do ní medvěd spadl, měla zřejmě ještě spojení s povrchem.
V korespondenci projednávající plány publikování tohoto deníku, dr. George W Moore navrhoval teorii, že Měsíční šachta mohla vzniknout rozpuštěním strmě uložené vápenncové vrstvy mezi paralelními deskami rohovce. Já jsem ale skeptický. Celý vnitřní povrch Měsíční šachty má úplně homogenní charakter. Taková hypotéza také nevysvětluje zvláštní, přesně paralelní, jemně rýhovaný vzor na povrchu stěny v levém rohu.
Pátrání po měsíční jeskyni – stručná data 2011
Dočetli jsme zprávu kpt. Dr. Antonína Horáka. V jejím závěru vyslovil domněnku, že Měsíční jeskyně byla vybudovaná staviteli nějaké neznámé prehistorické civilizace. Tajemná šachta ve slovenských horách mohla představovat pozůstatek po starém dole na měď, a to ještě z dob, kdy se naši předkové měli po Evropě prohánět v kožešinách a se sekerami v rukou.
Lokalizace jeskyně
Souhrn informací z expedic uvedených v díle Tajemství Měsíční jeskyně do roku 2011:
Jeskyně se s největší pravděpodobností nachází ve Slovensko-polském pohraniční, v oblasti ohraničené cestami Stará Lubovňa – Plaveč, železniční tratí Plaveč – Muszyna, cestou Muszyna – Žeegiestów – Piwniczna na polské straně a stejně tak trasou Piwniczna – Stará Lubovňa. Ve středověku a později – až do konce 18. století – se na severu Slovenska těžilo bohatství železa, antimonu, arzénu, stříbra a mědi. Dokladují to městské a církevní kroniky Nejčastěji to byla ne moc bohatá ložiska, která byla velmi brzy vy těžena až do hlušiny. Zůstaly po nich jen opuštěné tunely. Předpokládáme, že Měsíční šachta mohla být vyražena ve vápencovém masivu, na místě, kde se nacházelo ložisko mědi. Její zbytky pak doktor Horák považoval za plášť z neznámého kovu.
Když jsme postupně sledovali stopy pozoruhodného svědectví kapitána Horáka, které jeho autor vydal po pobytu ve zvláštním prostoru labyrintu podzemního jeskynního systému, nevzdávali jsme se naděje a pokračovali v pátrání, které by nás mohlo přiblížit ke konečnému řešení tohoto prehistorického rébusu. S postupem času se ukázalo, že to není zas až tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Pokusme se analyzovat texty z deníku.
Prapor: Do 20. října 1944 překonal dvě bitvy, při kterých padl do rukou nepřátel celý zásobovací oddíl. Počet vojáků a důstojníků představoval k 21.10.1944 počet sto osmdesát čtyři mužů, z toho čtvrtinu raněných a šestnáct na nosítkách. Toho dne zbytky praporu ustupovaly po severním úbočí hor, pravděpodobně směrem na východ. Za svítání 21. října je překvapila jednotka wehrmachtu a vojáci se ocitli pod těžkou. Od 23. října prapor ustupoval na Košice, přičemž o čtyři dny později byl od této východoslovenské metropole východně odříznutý. Tam vyčkával na příchod Rudé armády, aby se k ní připojil.
Rota: Byla součástí výše zmiňovaného praporu. Kolem 20. října podléhala vedení kapitána Antonína Horáka a jejími řadovými vojáky byli Jurko a Martin (zemřel 27. října 1944). V době ústupu praporu ve dnech 20. až 22. října 1944 byla tato rota pod palbou a více než dvanáct hodin kryla ústup hlavních sil.
Kapitán dr. Antonín Horák: (velitel roty) měl akademické vzdělání. V boji s vojáky wehrmachtu byl 22. října 1944 zraněný na levé ruce a na hlavě. Zůstal v bezvědomí na bojišti a několik dní ho v tamní jeskyni skrýval místní bača. K praporu se připojil asi 5. listopadu 1944 v okolí Košic.
Lokalita Měsíční jeskyně (podle údajů z roku 1944): strmý a lesního porostu zbavený svah (hrozily laviny). Cesta z bojiště do jeskyně trvala Slávkovi a jednomu lehce zraněnému muži nesoucímu dva těžce raněné čtyři hodiny. Na trase mezi bojištěm a úkrytem rostla kosodřevina.
Popis jeskyně: úzký vchod vedl do prostorného sálu. Dál byl opět úzký průchod do podzemního labyrintu plného propastí a pramenů produkujících otravné plyny (S02, SO, H2S, CH4, CO, CO). V jeskyni žili také netopýři. Svědčilo by to o tom, že v prostoru nemohla být vysoká koncentrace plynů typu CO nebo CH4.
V průběhu let se pokoušely různé skupiny na základě údajů z deníku kpt. Horáka, lokalizovat Měsíční jeskyni. Oblast jeskyně by se měla nacházet v Levočských vrších, patřících od roku 1952 k vojenským výcvikovým prostorům. Vstoupit do oblasti bylo možné jen v případě vystavení zvláštní propustky. Byly upřesněny i její geografické koordináty: 49° 02′ N a 20° E s přesností do 10, což odpovídá souřadnicím 49° 02′ N a 20° 17′ E. Průzkum provedený v obcích Jakubany, Kolačkov, Šambron a Bajerovce přinesl fakt: v době druhé světové války v tomto prostoru nežil žádný bača jménem Slávek. Mohlo to být jen krycí jméno…
Další pátrání přineslo jeden jediný, ale velmi zásadní výýsledek. Ukázalo se, že souřadnice lokality Měsíční jeskyně doplnil redaktor NSS News dr. George Moore podle Horákova textu, aby americkým čtenářům zhruba přiblížil situování místa v této části střední Evropy. Předpokládalo se, že se Měsíční jeskyně nachází na severním úbočí Nízkých Tater, což by odpovídalo tvrzení doktora Horáka o lokalitě na severní straně Tater. Také to, že koncem války bača Slávek bydlel ve Ždiaru, a stejně tak údajům o bojích s Němci, výskytu kosodřeviny atd.
Jediné, co se podařilo prokázat s téměř stoprocentní jistotou, je, že se všechny časové údaje ukázaly být falešné – tím se například vyprávění o sněžení před 3. listopadem 1944 dostává do rozporu se skutečným stavem věci. Vyplývá z toho závěr, který potvrzuje vcelku očividný fakt, že doktor Horák nepsal svůj deník přímo na místě, ale mnohem později po popisovaných událostech, možná až v roce 1965, kdy už si příliš podrobností nepamatoval. Boj s Němci se mohl odehrát ne 22. října, ale 3. listopadu 1944. Z tohoto důvodu není možné Horákův deník používat při rekonstrukci historických událostí.
Další indicií při pátrání po Měsíční jeskyni by mohlo být rozšíření vápencových skal na území Slovenska. Popisované podzemní prostory by se totiž měly vyskytovat ve vápencovém masivu. Proto by bylo zapotřebí nanést na mapu odpovídající body polohopisu Horákova vyprávění v konfrontaci s oblastmi vápencového podloží. Mapa by však musela být natolik podrobná, aby v ní bylo možné lokalizovat i relativně malá ložiska vápence v okolní hornině (v případě Měsíční jeskyně v pískovci). Takové struktury existují na severním Slovensku a jde o Belanské Tatry.
Zajímavé je i svědectví experta z Ústředního geologického ústavu v Praze, který považuje za věrohodné to, co napsal dr. A. Horák, jmenovitě to, co se týká popisu jeskyně a v ní panujících poměrů. Upozorňuje však na značně subjektivní vidění člověka, který není v této oblasti odborník.
Vypadá to, že nejpravděpodobnější lokalizace Měsíční jeskyně odpovídá Belanským Tatrám, na svazích Stežky, která patří ke granitovému masivu Vysokých Tater, kde o jeskynních prostorách můžeme jen sotva mluvit. Jakmile se však přesuneme směrem na sever, situace se mění. Na severním svahu Belanských Tater najdeme Babí Dolinu, kde by se na místě o souřadnicích 49° 15′ severní šířky a 20° 17′ východní délky skutečně tolik hledaná jeskyně mohla nacházet. Přirozeně, je to jenom domněnka, ale splňuje skoro všechny podmínky lokalizace udané doktorem Horákem. Škoda jen, že i tam – podobně jako v případě Levočských vrchů – se nachází vojenský výcvikový prostor – a zbytek Belanských Tater oponou tajemství přikrývá TANAP.
Zvláštním faktem je, že přes Belanské Tatry vedou jen tři turistické trasy: modro-zelená trasa č. 2911/5810 na jižní straně Belanských Tater, žlutá č. 8862 do Belanské jeskyně a zelená č. 5811 k Maguře a Rigelskému potoku. Od roku 1995 byla zpřístupněna ještě „naučná stezka“ z Rigelského potoka na širokou Przelecz a trasa 2911/5810. Komu tak záleží na tom, aby se po Belanských Tatrách netoulali turisté? Správě národního parku? To sotva, když se tam ve velkém kácejí stromy a vyváží tisíce kubíků dřeva ročně.
V okolí Belanských Tater existuje několik desítek fusních budov, někdejších pražských, nyní bratislavských vládních prominentů, které před rokem 1990 přísně chránili jednotky Ministerstva vnitra. Jen to měli za úkol výborně vycvičení specialisté StB? Nebo s tím souvisí i kauza hledání Měsíční jeskyně? Nezbývá nám nic jiného, než se držet naděje, že tento artefakt nebyl vyrabován.
Babí hora a tzv. skleněné tunely?
Zápisky kpt. Horáka mají zajímavou souvislost se svědectvím o existenci systému „skleněných tunelů“ v masivu na slovenské straně Babí hory. Opět se pokusíme sledovat události popsané polským fyzikem, profesorem dr. Janem Pajakem.
Jak to bylo obvyklé v šedesátých letech v zimním období, toho večera znovu vypadl proud. Seděl jsem se skupinkou lidí u hřejících kamen a poslouchal praskání dřeva. A Vincent začal s vyprávěním.
„Když jsem byl ve tvém věku, jednou večer mi otec oznámil, že se následujícího dne vydáme na dalekou cestu. Druhý den ráno mě udivilo, že místo přípravy na jarmark otec zabalil jen petrolejku, zápalky a také zásobu jídla. Moje zvědavost ještě narostla, když jsme se na cestu vydali pěšky a ne jako obvykle žebřiňákem.
Jen co jsme překročili hranice naší vsi, otec, který do té doby mlčel, řekl: ,Vincku, přišel čas, abys poznal tajemství našich předků. Odevzdáváme ho už dlouho z otce na syna. Uchováváme ho v rodině pro případ zlých časů. Kromě mě ho zná jen několik členů rodin roztroušených po jiných vesničkách. Tím tajemstvím je ukrytý vstup do podzemí. Dávej teď dobrý pozor na cestu, protože ti jí ukážu jen jednou. Musíš si ji proto dobře zapamatovat.‘
Další cesta probíhala mlčky. Přišli jsme k úpatí hory z české strany. Obě hory leží opodál na východ od Slovensko-české hranice. Otec se znovu zastavil a ukázal na skálu ve třetině úbočí té hory. „ Vincku“, řekl, „podívej se na tu skálu, protože ta skrývá vstup do podzemí.“
Vyšplhali jsme k ní, ale mě udivilo, že nebyl vidět žádný vchod. Otec se zády opřel o hranu a začal tlačit. Stál jsem tam jako opařený, protože zblízka vypadala skála příliš velká na to, aby se dala odtlačit. Nezahálej! Pomoz mi ji odtlačit! Přiskočil jsem, zatlačil, skála se zatřásla a po počátečním odporu se odsunula až podivuhodně lehce. Objevil se otvor tak velký, že by jím mohl projet i vůz. Otec zapálil petrolejku a pak zatlačil skálu na původní místo tak, že úplně zakryla vstup. Vyrazil do tunelu, který začínal hned za skálou a vedl strmě dolů. Tunel byl obrovský, vešel by se do něj nejen povoz, ale i celý vlak. Vedl rovně jako podle pravítka. Měl skoro kruhový průřez, ale byl tak trochu zploštělý. Povrch byl pokrytý jemnými záhyby, jako by byl vyhloubený hrotem obrovského vrtáku.
Stěny se třpytily, jako by byly ze skla. Chodba klesala dolů, byla obdivuhodně suchá, ani stopa po vodě stékající po stropě a stěnách. Také jsem si všiml, že naše boty, kráčející po jakoby skleněné podlaze, nevydávaly vůbec žádný zvuk, jaký by člověk očekával při chůzi po skále – ozvěna kroků byla tlumená, jako by byl prostor vyložený nějakým izolačním materiálem.
Po dost dlouhém pochodu tunel vyústil do ohromné komory ve tvaru šikmo stojícího válce. Stěny této komory byly skleněné jako stěny tunelu, kterým jsme přišli, ale neměly rýhy. Zato strop byl zformovaný do jakéhosi zvláštního figurálního vzoru, který připomínal zmrzlý vodní vír. Do této komory ústilo několik tunelů, některé s trojúhelníkovým, jiné s kruhovým průřezem.
Otec položil lampu na zem a na chvilku si sedl, aby si odpočinul, a já si začal prohlížet jeskyni. U stěn, od ústí tunelů, byla podlaha pokryta nějakými předměty, truhlicemi, sudy a také rozmanitými zbraněmi. Viděl jsem součásti rytířské zbroje, kyje, meče, šavle i starobylou střelnou zbraň.
Vzal jsem pušku, abych si ji prohlédl, případně ji vzal domů, ale otec mě okřikl. Nech ji! To všechno tady musí zůstat na horší časy.
Přisedl jsem si k otci a on začal vyprávět: Tunely, které tady vidíš, vedou do každé země, do každého kontinentu. Můžeš se jimi dostat, kam jen chceš, samozřejmě pokud víš, jak se v nich orientovat. V tomto labyrintu bys mohl lehce zahynout. Proto už naši předci používali návěstí, aby je informovala, který tunel si vybrat – pojď, ukážu ti, jak některé značky vypadají.
Vešli jsme do jednoho z tunelů. Tehdy jsem zpozoroval při vchodu do něj množství primitivních obrázků namalovaných černou nebo zaschlou barvou. Otec mi ukazoval obrázek po obrázku a vysvětloval mi jejich význam. Jeden z nich označoval Wawel v Krakově (Královský hrad Wawel v Krakově stojí na vyvýšenině, která skrývá celý podzemní labyrint). Jedna ze zpřístupněných jeskyní se nazývá „Dračí jama“ – Smocza jama.
Když mi vysvětloval jednotlivé znaky, najednou se ozvalo dunění, syčení a kovové řinčení. Otec zmlkl a řekl: Zpátky, vysvětlím ti to cestou, teď se musíme rychle vrátit. Začali jsme tedy rychle stoupat vstupní chodbou, následováni stále hlasitějším duněním a řinčením kovu. Znepokojený otec se často ohlížel za sebe. Když jsme dorazili ke skále u východu, hluk byl tak silný, jako by tajemný vlak brzdil už skoro za našimi zády. Jakmile jsme byli venku a zavalili otvor balvanem, otec padl úplně vyděšený k zemi. Až po dost dlouhém odpočinku začal znovu vysvětlovat.
Tunely, které jsi viděl, nepostavili lidé, ale bytosti obývající podzemí. Tito tvorové používají tunely k přesunům pod zemí z jedné strany světa na druhou. K tomuto účelu používají i ohnivé létající stroje. Kdybychom na takový stroj v podzemí narazili, nepochybně by nás to spálilo. Naštěstí se ozvěna nese daleko a je dost času, aby se jim dalo uhnout z cesty. Tito tvorové obývají jiné části světa a sem přilétají jen zřídka. Naši předci využívali tunely jako úkryt před nájezdníky nebo k rychlému přesunu na jiná místa. Tolik stará legenda.
Vydejte se hledat tu svou „Měsíční jeskyni“
Nabídli jsme vám stručný souhrn informací o podivném podzemním labyrintu známý do roku 2011. Zápisky kpt. Horáka jsou mediálně dobře známé, a každým rokem se najde nová skupina hledající podivnou jeskyni. Vyprávění polského fyzika také není, jak by se na první pohled mohlo zdát, žádný výmysl, ale vzpomínky z dětství. Co dodat? Každý si může najít tu svou, dosud neobjevenou jeskyni. Blíží se jaro, pak období prázdnin a dovolených. Vydejte se hledat stopy naší fantastické minulosti.
Nevěříte, myslíte si, že to není možné? V lednu letošního roku se mi dostal do rukou docela podobný případ. Znáte legendy o bájné soše Radegast? Kdysi byl celý pozlacený, a před vpádem Tatarů ho lidé ukryly do nitra hory. Je to jen legenda? Existence úzkého vstupu do hory mi potvrdil místní obyvatel, ale přesně si již nevzpomíná, kde to přesně bylo. Stejný případ jak popisuje polský fyzik Pajak. Nicméně, na turistické mapě mi vyznačil prostor cca 2 x 2 kilometry, kde má být vzpomínaný vstup do podzemního labyrintu. Vydejme se hledat tajemnou jeskyni!
Tento první článek z hledání tajemné Měsíční jeskyně vyšel v časopise WM magazín č. 111 (03/2011).
Nové video z průzkumu
Mé nové video z průzkumu neznámé jeskyně. Může to být tolik hledaná Měsíční jeskyně na Slovensku?
Nová fakta a svědectví 2019 najdete v některém dalším čísle časopisu WM magazín: „Zjistil jsem, že všechno může být úplně jinak! Se skutečným autorem válečného deníku jsem se osobně setkal v roce 2002“.
Jiří Matějka.