Post Views: 77

Slovo Islám znamená podrobit se

Islám čítá 1,8–2 miliardy věřících. Jaké jsou charakteristiky kultu, který je po křesťanství druhým nejrozšířenějším na světě? Islám je soubor víry, zákonů a rituálů založených na Koránu, rozšířeném Mohamedem. Název vznikl ze slovesa „aslama“ (podrobit se), což znamená úplné podřízení se, závislost věřícího na Bohu (Allah). Slovo „musulman“ pochází ze slova „muslim“, tedy věřící, oddaný Bohu.

Symboly Islámu

Symboly Islámu jsou dodnes minaret, věřící na kolenou na koberečku obrácený čelem k Mekce, půlměsíc s hvězdou – tento symbol nacházíme na vlajkách, kupolích mešit, ale i na sanitkách (analogicky k červenému kříži).

Půlměsíc a hvězda mají zvláštní význam, spojený s prastarými kulty arabské kultury (nezapomínejme, že Islám má původ v Arábii). Na rozdíl od jiných náboženství, kde Slunce představuje božstvo kladné a mužské, v předislámském náboženství má Slunce druhotnou pozici ženského božstva –- bohyně Slunce, která svou spalující výhní paralyzuje a ničí vše, a stává se překážkou životu.

Rozšířenost Islámu

Co se týče rozšířenosti je Islám nepochybně jedním z nejpronikavějších misionářských náboženství. Za necelé století od svého založení se rozšířilo od Indie až po Španělsko. V současné době tvoří muslimové druhou největší náboženskou komunitu světa (po křesťanství). Čítá téměř 2 miliardy lidí (a toto číslo nutně dále poroste), žijících nejen v arabských zemích, ale také v západní a jižní Asii, v západní i východní Africe a v Severní Americe (slavní „černí muslimové“). Nezapomínejme, že v důsledku migrace z původních zemí směrem k Evropě (tedy v dnešních dnech), se také zde zformovaly více či méně početné muslimské komunity (Albánci, Pákistánci a Kurdové jsou naprosto většinově muslimové.)

Islám, jak již bylo řečeno, se zakládá na pokorném „odevzdání“ či spontánní a radikální víře k Alláhovi. Alláh je označován jako „Jediný bůh“, jehož lze poznat prostřednictvím prorockého poselství sděleného Mohamedovi. Navzdory času, pokroku a kontaktu s jinými kulturami zůstávají monoteismus, Proroctví a Zjevení třemi základními elementy islámského náboženství.

Islám se objevuje v 7. století po Kristu v Arábii, kde již existovaly kulty a náboženství spojené s pastevectvím, přičemž hebrejské, křesťanské a další gnostické sekty prokazovaly jistý vliv v arabském prostředí. Ne náhodou právě v důsledku rychlého přijetí a rozšíření Islámu i mimo Arábii vděčí mnohé národy Mohamedovi za to, že dokázal sjednotit prvky odlišných kultur a náboženství.

Mohamed

Mohamed (Abul-Kasim ibu‘ Abd-Al-lah, řečený Muhammad, „oslavovaný“) se narodil 20. dubna roku 570 n. l. v arabském městě Mekka, dnes svatém městě, neboť zde se nachází Kaaba (nebo Ka’ba), tedy Kostka – stavba tvaru krychle, v níž je uložen „Černý kámen“, snad meteorit, o němž se traduje, že byl seslán Bohem.

Mohamedovi rodiče, ‚Abda-Allah, obchodník a Amina, patřili ke kmeni Koraiscitů, kteří vládnou v Mekce: otec zemřel dřív, než se chlapec narodil a matka zemřela, když mu bylo pouhých šest let. Ke skutečným událostem Mohamedova života byly rychle přimíseny četné legendy (například, že jeho matka měla vidinu Syrských hradů a slyšela hlas anděla říkající: „Budeš matkou proroka mého národa.“).

Příbuzní svěřili Mohameda chůvě, a již v útlém věku měl možnost asimilovat kulturu pouště. Následně ho převzal do péče strýc, který ho zaučil do obchodu v karavanách. Díky této práci se Mohamed dostal do styku s lidmi různých vyznání, a sešel se s bohatou vdovou Khadigií, která se pak stala jeho ženou. Navzdory velkému věkovému rozdílu (Mohamed 25, Khadigia 40), trvalo manželství uzavřené roku 595 šťastně 25 let. Po smrti manželky se Mohamed oženil s devíti dalšími ženami a měl řadu dalších dětí.

Kolem 40. roku života pocítil potřebu meditovat a zvykl si stahovat se do ústraní. Vždy na několik dní v roce odcházel do pouště na úpatí hory Hirá. Trápily ho především myšlenky na božskou spravedlnost a „lidské nedostatky“. Během jedné z nocí roku 610 Mohamed při meditaci v jeskyni usnul a ve snu se mu zjevil archanděl Gabriel, který mu přikázal číst (Mohamed neuměl číst ani psát) to, co bylo psáno na pergamenovém svitku. Šlo o první vyjevení Alláhovo, po němž následovala další.

„Prorok byl po procitnutí schopen recitovat verše, které mu ukázal anděl. Tak započal jeho prorocký úděl, jemuž jako první uvěřili jeho žena, bratranec Alí, sluha Zaid a notář z Mekky, Abu-Bakr. V následujících letech obdržel několik dalších zjevení, která ho vedla k přesvědčení, že je jediným a největší „klenotem“ mezi sto dvaceti čtyřmi tisíci Alláhových proroků (od Adama až po Ježíše), přinášejícím radost věřícím. Naplnil tedy svůj úkol v Mekce – oznámil konec časů a vyzval k pokání a dobrým skutkům, zdůrazňoval jedinečnost Alláha, jemuž se věřící musí podřídit a oddat s naprostou důvěrou (islám). Chudí a otroci v městském prostředí ho brzy začali následovat, zatímco obchodníci, bohatí a mocní, se postavili proti němu, neboť cítili ohrožení svých zájmů a tradiční víry. Roku 622 byl proto Mohamed donucen opustit Mekku a uprchnout na sever. Tento „únik“ či „Egira“, odstartoval počátek muslimské éry.

Počátek muslimské éry

V novém bydlišti začal prorok stavět první islámskou mešitu. Pomalu, postupem času, přijímá Mohamed kromě prorocké mise ještě úlohu zákonodárce a vojenského i politického vůdce. K předchozím proroctvím, týkajícím se konce světa, radostí Ráje a trestů Pekla, přidává etické, právní a sociálně politické prvky. Navíc, k potrestání těch obyvatel Mekky, kteří mu odporovali, byly vedeny bitvy, v nichž prorok a jeho následovníci zvítězili. Prorok hlásal, že za tato vítězství ve skutečnosti vděčí Alláhovi, a tak se islámské učení pomalu šířilo, prostřednictvím „skutků vůle Alláhovy“. Tak se zrodil i koncept „jihad“ či „svaté války“.

Mezitím čas plynul až do roku 630, kdy konečně Mohamed mohl v míru vstoupit do Mekky a sedmkrát objet Kaabu na velbloudu. Zmocnil se „Černého kamene“, prohlásil Mekku za svaté město Islámu a zavedl povinné rituální pouti do tohoto města.

V následujících dvou letech se prorok plně věnoval povinnostem náboženského a politického vůdce, provedl poslední pouť do Mekky, přičemž hned po návratu do Mediny onemocněl a zemřel. Jeho hrob v medinské mešitě je obklopen kovanými mřížemi ze železa a mosazi, na nichž je krédo islámu: „Není jiného Boha kromě Alláha. Mohamed je Alláhovým vyslancem.“

Po Mohamedově smrti

Po Mohamedově smrti vypukly rozpory kvůli prorokovu následnictví v náboženském a politickém vedení muslimské komunity: „Ummah“. Dnes převážnou většinu islámské populace představují Sunnité (téměř 90 %), Šííté (asi 9 %) a příslušníci dalších sekt (asi l,1 %). Sunnité jsou muslimové věrní „summah“ (tradici): podle nich Mohameda nikdo nemůže nahradit, neboť on byl „pečetí proroků“, a s ním skončila zjevení. Následník a vikář proroka, „kalíf“, může tedy být pouze strážcem prorockého dědictví, může vést věřící a spravovat záležitosti komunity podle Koránu. Kalíf je volen mužskými členy kmene Quraish (k němuž Mohamed patřil), se souhlasem komunity.

Kalifát jako dynastická instituce dnes již neexistuje. Zdá se, že v tomto principu jsou muslimové zajedno. Národní vlády islámských zemí respektují „shari’ah“, již danou komunitní legislativu a nadnárodní instituce kalifátu není potřebná.

Šííti jsou věrní „shi’a“, straně Mohamedova zetě Alího. Dělí se na Ismaility, Imamity a další menší skupiny. Prorok Alího krátce před smrtí vyškolil v nejhlubších tajemstvích Islámu, a ten své vědomosti přenesl na svou rodinu. Jeho přímí potomci jsou tedy považováni za „imam“ – strážce a „průvodce“ tímto věděním s neohrozitelnou autoritou. (Převážná část Šíítů žije v Íránu).

Islám je náboženství společenské v tom smyslu, že se projevuje dodržováním společenských a náboženských principů společenství. Mohamed jako „vazbu“ svého národa vytvořil „společnou víru v jediného Boha“, a likvidoval veškeré prastaré předchozí vazby a kmenové zvyklosti. Zákon či norma „shari’ah“ (šaría), cesta, není ničím jiným než Boží vůlí působící v dějinách, vyhlášenou prostřednictvím Proroka a nadřazenou lidskému vědění. Je souborem náboženských, společenských, rodinných, politických a osobních povinností věřících, a upravuje také vztahy vůči jiným náboženstvím, tolerovaným za předpokladu, že nepoškozují islám.

Korán – text zjevený Alláhem Mohamedovi

Zákon se v první řadě opírá o Korán, základní text zjevený Alláhem Mohamedovi. Obsahuje Boží přikázání věřícím: představuje pro muslima nejvyšší dobro, neboť jde o poslední boží zjevení sdělená lidem skrze Mohameda. Korán („al qur’an“, kniha k přednášení, ke čtení), se skládá ze 114 „súr“ (částí či kapitol), sestavených z veršů. Každá súra s výjimkou deváté začíná formulací: „Ve jménu Alláha, Dobrotivého, Milosrdného.“ Súra první neboli „otevírající“, se dokonce šeptá do ucha každému čerstvě narozenému dítěti. Korán je psán v arabštině a vyučuje se ve školách.

Dále je zde kniha Summah, která má hodnotu zákona, neboť je inspirována Bohem a kniha Qiyas čili analogická dedukce, obsahující právní předpisy dedukované z Koránu a ze Summah pomocí úvah. Rozhodnutí vyžadují „igma“ – souhlas odborníků, neboť jen oni, díky svým vědomostem mohou vynášet rozsudky.

Hlavní doktríny Islámu lze shrnout do několika málo základních textů

Víra v Alláha. Bůh je jediný, je stvořitelem svých věcí a Pánem světa, oporou, průvodcem, ničitelem, obnovitelem, ochráncem všeho a nejvyšším soudcem v soudný den. Ve vztahu k lidskému rodu je Alláh Milosrdný, Soucitný, Dobrotivý, atd. Je celkem 99 „krásných božích jmen“, která věřící znají nazpaměť, a která představuje 99 článků růžence. Podřízenost věřícího vůči Alláhu, který odpovídá vždy svobodně a odměňuje lidi Rájem nebo Peklem, je naprostá. Lidská bytost si je zcela vědoma stavu absolutní podřízenosti, závislosti a nulity ve vztahu k Bohu.

Víra v Ráj a Peklo: tyto prvky Koránu popisuje velmi živými a materialistickými výrazy, aby účinně ilustrovaly odměnu, či trest, jehož se dostane spravedlivým nebo hříšníkům (Ráj je místem slastí, křehkých a voňavých panen, řeky hojnosti, zářivého likéru, Peklo je místem utrpení těla a duše, věčného ohně).

Víra v anděly a démony: ti první jsou „poslíčci“, bytosti poslušné a podřízené Alláhu, jsou níže než lidé, ale jsou zde také „strážci“ nad lidským rodem (nejznámějšími jsou Gabriel, který „vložil“ do srdce Mohameda Korán; Mikail – Michael; Israfil – Serafin, který bude hrát na boží trubky v soudný den a Izra‘, anděl smrti, který se stará o duše proroků). Démoni jsou duchovní bytosti zasahující do každodenního života člověka zrádnými návrhy, avšak jako protiváha je vždy poblíž každé lidské bytosti přítomen anděl strážný. Démoni jsou dvojího pohlaví.

Víra dále slibuje nesmrtelnost duše. Podle Koránu duše ovládá zlo, vyčítá tomu, kdo ho způsobil, je klidná. Víra ve znovuzrození a v konečný soud. Znovuzrození je považováno za přímý následek stvoření a je znamením moci Alláha, vykonávajícího moc spravedlivého soudce. Víra v proroky. Řada proroků začíná Adamem, pokračuje až k Ježíši a končí „pečetí všech proroků“ – Mohamedem.

Zdrojem Koránu je také židovská tóra; Mohamed zná Žalmy i Ježíšovo evangelium a islámské náboženské dědictví uchovává biblické příběhy. Ježíš je podle Koránu Mesiášem, nositelem Evangelia, duchem přicházejícím od Alláha. Navíc má schopnost uzdravovat nemocné a oživovat zemřelé. Marie, jeho matka, je v Koránu často citována a těší se velké úctě. Islám nezná dogmata ani svěcení, islámský zákon se prolíná všemi činnostmi; od způsobu modlení až po nejobyčejnější činnosti běžného života.

Pět sloupů

Obrovský význam má v tomto náboženství takzvaných „Pět sloupů“, které musí každý dobrý muslim dodržovat: „Shahada“ – „Není jiného Boha kromě Jediného; Mohamed je Prorok boží.“ Obě věty plně vystihují princip jedinečnosti Alláha, absolutní monoteismus, vylučující existenci jiných bohů. Proto je možné bojovat za islám a zemřít ve Svaté válce. Kánonická motlitba „salat„, představuje souhrn rituálních gest, pohybů a poloh těla a náboženských formulací, opakovaných pětkrát denně ve směru Mekky, po předchozí symbolické očistě (myjí se ruce a předloktí, chodidla, ústa a omývá se hlava). Vše se obvykle odehrává v mešitě, obzvlášť v pátek v poledne (pátek je svátečním dnem muslimů).

Není-li možné navštívit mešitu, je nutné rituál provést s obnaženým tělem a bosýma nohama na koberečku vymezujícím posvátný prostor, a vždy směrem k Mekce.

Půst v měsíci Ramadán. Ramadán je název posuvného devátého měsíce muslimského kalendáře a je to jediný měsíc, který je v Koránu přesně fixován. Noc mezi 26. a 27. dnem tohoto měsíce je pro muslimy velmi významná. Je to „svatá noc“, v níž Korán „sestoupil“ do srdce Mohamedovi. V čase ramadánu se od úsvitu do soumraku velmi přísně dodržuje půst a sexuální abstinence.

Almužna – „zakat“, je dobrodiní předepsané Koránem. Tato almužna se ve skutečnosti časem stala daní. Dnes se jí užívá k zmírnění rozdílu mezi bohatými a chudými, a také k ospravedlnění a očistě před Bohem. Pouť do Mekky, „hadžidž“, musí provést alespoň jednou za život každý plnoletý muslim, bez rozdílu pohlaví. Skutečnost, že se věřící ze všech koutů světa a ze všech společenských vrstev společně schází ve Svatém městě, upevňuje ducha komunity a hrdost sounáležitosti s islámským „ummah“, představujícím obrovské lůno, v němž mizí jakýkoli rozdíl mezi zeměmi, rasami a etniky. S poutí je spojena řada ceremonií a rituálů.

Kromě Pěti sloupů existují další povinnosti, jako například rituály při zrození, obřízka, odmítání vepřového masa, manželský rituál (právo umožňuje věřícímu mít čtyři ženy a neomezený počet konkubín, pokud je dokáže uživit, avšak ekonomické podmínky nutí většinu muslimů k monogamii), a konečně pohřební rituály.

Mešita

Kultovním místem muslimů je mešita. Tato stavba je ve skutečnosti zvětšenou reprodukcí arabského domu s dvorem, ve kterém žil Mohamed. Následně se přidružují architektonické prvky jako sloupy a pilastry. Na mešity bývaly přestavovány dokonce i kupolovité byzantské kostely či jiné, již existující kultovní stavby jiných náboženství. Mešitu charakterizuje jeden či více minaretů. Z výšin vysoké štíhlé věže svolává věřící k motlitbě „muezzin“. Mezi významné architektonické prvky uvnitř stavby patří: niku, ukazující směr k Mekce, jakýsi pulpit, dostupný úzkým a příkrým schodištěm a samozřejmě místo určené pro přednes Koránu.

Podlahy mešit zcela pokrývají koberce (věřící vstupuje do mešity bos). Tyto kultovní stavby zdobí arabské geometrické motivy (arabesky) a jen vzácně vzory stylizovaných rostlin či zvířat. V oblibě jsou spíše nápisy, naopak je zakázáno zobrazování božství. Velmi krásné mešity najdeme v Jeruzalémě (Omarova mešita), v Istanbulu, Damašku, Káhiře a Samarkandu.

Neo-islám

Nakonec se nelze nezmínit o neo-islámu, vnímaném jako politicko-náboženský projev, který se stále mohutněji šíří v islámském světě. Aktuálně lze ve vztahu stát-náboženství rozlišit čtyři hlavní názorové proudy. Prvním je „islámský fundamentalismus“, hledající cestu k návratu k původním ideovým kořenům a realizuje těsný svazek mezi náboženstvím a státní organizací. Fundamentalisté odmítají západní myšlenky a způsob života (Pakistán, Írán). Druhý proud zahrnuje muslimy „sekularisty“, podporující laickou formu státu (Irák, Sýrie, Egypt, Turecko). Třetí proud tvoří takzvaní „tradicionalisté“, kteří sice respektují prastarého ducha islámského náboženství i ve veřejném životě, ale v zahraniční politice se nestaví negativně k západnímu světu (Saúdská Arábie, státy v Zálivu). Čtvrtý proud představují „liberálové“, kteří sice prosazují muslimské náboženství, ale nepřijímají integralistickou představu státu.

Pokud se vám články líbí, podpořte nás předplatným, Děkujeme.