Co se týká důsledků uznání Kosova, zdá se, že stejně jako Mnichov byla spuštěna nebezpečná lavina dalších událostí…
Výročí Mnichovské dohody z 30. září 1938 nepochybně otevřelo dlouhé období formální reminiscence druhé světové války. Jakoby se současně s tím, jak se nám události 30. a 40. let vzdalují v čase, prodlužoval jejich stín dopadající na přítomnost.
Je velmi důležité nezapomenout na Mnichov. Ostudná dohoda mezi Británií, Francií a fašistickou Itálií, umožňující nacistickému Německu anektovat Sudety (do značné míry Němci obývané části Československa), byla ovocem takzvané „politiky usmiřování“, jíž se Londýn a Paříž snažily uchlácholit Hitlera. Důsledek této chyby se projevil už zanedlouho: úspěchem povzbuzený Hitler okupoval v březnu 1939 i zbytek Českých zemí, a pak, 1. září 1939, zaútočil na Polsko.
Mnichov je proto symbolem ostudné kapitulace tváří v tvář agresi. Západní mocnosti čelící hrozbě použití síly ze strany Hitlera odsouhlasily destrukci všeho, co vytvořily ve Versailles o pouhých dvacet let předtím. Bezprostřední sousedé Československa se nezachovali o nic lépe: Polsko, které se později úspěšně vydávalo za největší oběť druhé světové války, anektovalo Těšínsko, zatímco Maďarsko anektovalo části jižního a východního Slovenska.
Válečná mantra
Na Mnichov se proto často dovolávají zejména američtí neokonzervativci ospravedlňující současné válčení, které, jak tvrdí, je odpovědí na agresi. Ať už šlo o Jugoslávii Slobodana Miloševiče v roce 1999, Irák Saddáma Husseina roku 2003 či libovolné jiné země nebo situace ve světě, vždy se ohání mantrou, že chyba z roku 1938 už se nesmí nikdy opakovat.
Proto je nesmírně podivné, že západní mocnosti právě k 70. výročí Mnichova skutečně doslova a do písmene zopakovaly tutéž chybu. Pod hrozbou použití síly ze strany albánských separatistů v Srbsku, Spojené státy a Evropská unie v únoru 2008 uznaly nezávislost Kosova. V podstatě mocně podporovaly už prvotní vyhlášení nezávislosti a skutečně použily sílu do té míry, že roku 1999 na podporu albánské věci na Jugoslávii zaútočily vojensky. Tím svévolně rozbily teritoriální integritu Srbska úplně stejně, jako celistvost Československa před 70 lety.
Dokonalá paralela
EU pak k bezprostředně vyslala tým 2000 správců řídit provincii, která už i tak hostila obrovskou vojenskou základnu Spojených států s tisíci vojáků. V tomto ohledu připomíná kosovská „nezávislost“ podvodnou „nezávislost“ Slovenska pod vedením loutkového režimu monsignora Tisa, již ho Hitler přiměl deklarovat v březnu 1939, a jíž pak využil jako záminky k simultánní okupaci Českých zemí.
Obě uznání stála dotčené země samosprávu. Mnichov vedl k okamžitému kolapsu národní vlády prezidenta Edvarda Beneše, zatím co uznání Kosova okamžitě vedlo k podkopání vlády Vojislava Kostunici, téhož muže, jehož Západ oslavoval jako velkého demokrata poté, když roku 2000 vystrnadil Slobodana Miloševiče. V Praze se roku 1938 ujala vlády kolaborantská vláda Emila Háchy, který slíbil, že se pokusí ochránit pozici Československa v novém řádu, který se v Evropě vynořoval. (Mnozí jeho ministři byli roku 1946 souzeni jako váleční zločinci.). Nová bělehradská vláda prezidenta Borise Tadiče roku 2008 podobně tvrdila, že „prvořadým strategickým cílem“ Srbska je vstup do Evropské unie – tetéž organizace, která dnes nezákonně spravuje Kosovo. (Správa EU je ilegální, protože rezoluce OSN č. 1244, schválená už po útocích NATO na Jugoslávii, opětovně deklaruje Kosovo jako součást Srbska pod správou OSN; už její existence zdůrazňuje fakt, že takzvaná „nezávislost“ Kosova je ve skutečnosti jistý druh anexe.)
Dokonalá paralela dokonce zahrnuje i pokusy, jimiž se Praha i Bělehrad do poslední chvíle snažily udržet svá území. Prezident Beneš tehdy vyjednával s vůdcem sudetských Němců Konrádem Henleinem. Sliboval výraznou autonomii Němci obývaných částí země a samotnému Henleinovi místo ve vládě. Kostunicova vláda byla připravena poskytnout Kosovu rozsáhlou autonomii, s níž by jako provincie v rámci Srbska byla svobodnější než pod protektorátem USA/EU., Důležité je si povšimnout, že jak v roce 1938, tak i 2008 byla snaha o domácí vyjednávání, která tehdy ještě probíhala, záměrně přerušená násilnou intervencí. Hitlerova okupace Českých zemí v březnu 1939, která se opírala o konstatování, že „umělý“ Československý stát zkolaboval a Německo potřebuje udržet mír a stabilitu u svých hranic, měla stejnou logiku jako odůvodnění nedávné západní intervence v bývalé Jugoslávii.
Zlo zůstává zlem
Je jasné, že za postupem EU a USA se na rozdíl od nacistického Německa neskrývají žádné plány totální genocidy. Současné zlo jistě není ve stejné kategorii, jako v případě Hitlera. Nicméně přesto zůstává zlem, zejména proto, že představovalo jednostranné, vojenskou silou podpořené porušení všech platných mezinárodních zákonů (všeobecných zákonných principů, včetně rezolucí Rady bezpečnosti OSN), k nimž se zúčastněné mocnosti zavázaly. A právě v tomto se událostem z Mnichova podobají nejvíc. Co se týká důsledků uznání Kosova, zdá se, že stejně jako Mnichov byla spuštěna nebezpečné lavina dalších událostí…
Britský historik a novinář John Laughland je ředitelem studií Institute of Democracy and Cooperation v Paříži.
Pokud vám časopis WM magazín líbí, podpořte časopis předplatným →. Děkuji. Jiří Matějka.
