Planetární síť

Post Views: 3 293

Planetární síť

Myšlenka existence jakési celoplanetární sítě či energetické matrice je stará několik set, ne-li tisíce let. Stopa nemnohých, kteří byli zasvěceni do skrytých znalostí o neobyčejných silách proudících po povrchu glóbu, je vysledovatelná v toku celých zaznamenaných dějin. Nicméně, svět vzal na vědomí, že naši planetu obepíná všezahrnující struktura krystalického typu až poté, když se uprostřed 70.tých let uplynulého století v „New Age Journal“ objevil článek Chrise Birda.

Jádro obsahu spočívá na výzkumech tři spolupracovníků, kteří sesbírali údaje z odlišných oborů, jako je archeologie, geochemie, ornitologie a meteorologie. Tato data naznačují, že Země promítá zevnitř na po vrch dvojí geometricky uspořádanou mřížku.

První část mřížky tvoří na kouli dvanáct pětiúhelníkových plátů, což podle triumvirátu výzkumníků znamená, že původní podoba Země měla právě takové kontury. Jinými slovy, byl to dvanáctistěn. Jakkoli se toto tvrzení zdá být nereálné, historie chápání Země jako geometrického útvaru sahá daleko zpět, přinejmenším k Pythagorejské škole myšlení ve starém Řecku. Její proslulý přívrženec Plato napsal, že „Země se z pohledu shora podobá míči, sešitému z dvanáct kusů kůže.“

Druhá část mřížky, říkají Rusové, zapříčiňuje, že myšlený míč je ve skutečnosti ušit z dvaceti rovnostranných trojúhelníků, což dělá z planety icosahedron. Po promítnutí obou mřížek na povrch planety, říkají výzkumníci, se objevilo cosi, co může představovat energetickou strukturu Země, nebo její skelet. V Chrisově článku bylo uvedeno zhruba 60 bodů patřících do obrysové konfigurace myšlené mřížky. Scházela ovšem jakákoliv odborná specifikace přesné zeměpisné délky nebo šířky – udávané „body“ vymezovaly prostorné oblasti v generalizovaných polohách.

Bylo jasné, že pokud budu chtít zjistit něco konkrétního, musím se naučit chápat zákonitosti „sférického trigu“ (sférický klín), a jak se s ním pracuje, abych mohl přesně nalézt některé styčné body mřížky na povrchu planety. Brzy jsem ovšem zjistil, že pojmu „sférický trig“ nerozuměla ani většina učitelů trigonometrie. Když jsem totiž narazil na problémy s pochopením některých ošidných odkazů a chtěl je poprosit o objasnění, dočkal jsem se při zmínce o tématu jen odpovědí, jako: „Ach ano, to je z jakési staré navigační matematiky,“ a podobných komentářů.

Svět sférických konfigurací

Takže jsem se do tajů podivuhodného světa sférických konfigurací několik let pilně vpracovával sám. Brzy jsem objevil trik spočívající v tom, že síť obepíná kouli dokonale symetricky, a že pro každé její „oko“ (element) je nutné určit minimálně dva specifické body, a že dvojice těchto bodů specifikují objekty nebo místa na Zemi. Ačkoli to zní jednoduše, ukázalo se určení linií sítě nad planetou jako skutečná výzva.

Zhruba ve stejném období pátral po planetární síti i další průkopník: Bruce Cathie z Nového Zélandu. Jeho postup se ovšem zabývá pouze myšlenkou sítě, jejíž linie procházejí výlučně „harmonicky výhodnými body“. Shrnuli to, byli jsme v pozdních 70. letech až do poloviny 80. let, spolu s Janem Sinkiewiczem, Brucem Cathie a Chrisem Birdem a jeho článkem o Ruské mřížce, prvními průkopníky „hnutí kolem celoplanetární sítě“.

O planetární síti a její činnosti brzy začalo mluvit i mnoho dalších badatelů, ale jejich působení se neopíralo o vlastní výzkum. Využívali v podstatě poznatků, které jsme zveřejnili. Bruce, který později zaujal zcela odlišný přístup k možné konfiguraci sítě, pracoval na tom, aby přizpůsobil „Ruskou mřížku“ svým představám. Pro nedostatečné výsledky jsem svou vlastní práci v roce 1996 na čas přerušil.

NOVÝ ZAČÁTEK

Počátkem září 1999, když jsem sledoval pořad „Cestování po stopách Alexandra Velikého“, padla v souvislosti s Amonovou věštírnou zmínka, že tudy podle tradice vedla jakási „šňůra“. Tato krátká poznámka iniciovala mé další spekulace o planetární síti. Uvědomil jsem si, že podle sítě mohou být uspořádána intenzivně navštěvovaná místa, jako Medina a Mekka, Saudská Arábie a Salt Lake City v Utahu. Našel jsem i několik dalších starověkých náznaků, odkazujících na symboliku sítě.

NĚKOLIK PODROBNOSTÍ O SÍTI

Někteří, nebo spíše většina z těch, kdož se otázkou celoplanetární energetické sítě zabývají seriózně, k tomu mají nějaký typický „New Age“ důvod. Pro Bruce Cathie, bývalého pilota aerolinek, jsou to UFO. Jiní si myslí, že síť je výslednicí jakéhosi „duchovního“ dění či s ním spojených událostí. A nakonec je tady velká spousta lidí, kteří se zajímají o její existenci z rozličných jiných důvodů. V zásadě je síť projevem, který jednoznačně patří k fyzikálním „životním funkcím“ této planety – není na ní nic magického.

„Síť“ vycházející z jádra planety Země neobklopuje jen její povrch – pravděpodobně je součástí přirozené struktury našeho vesmíru. Jak jsem vyrozuměl, má docela dobrou představu o jejím rozpětí NASA.

Energetické linie tvořící síť jsou rozvrstveny i uvnitř Země, procházejí celou planetou. Vypadá to skoro jako vrstvy různě utkaných látek, položených na sebe. Každá vrstva – pozorováno směrem dolů od základního obrysového skeletu na povrchu – se zmenšuje přesně o třetinu velikosti „oka“ (hustoty) vrstvy ležící nad ní. Tak to pokračuje až dolů na atomární úroveň.

Jestliže tedy vyjdeme z daného nulového bodu sítě, určeného zeměpisnou délkou a šířkou, který je společný pro všechny vrstvy, získáme posunem nahoru (transponováním) alternativní protějšky vyšších strukturálních linií jejích hladin.

V souladu s jinými výzkumy je síť tím, co umožňuje proces, jemuž říkáme „štěpení atomů“. Každé zařízení navržené k „rozbíjení atomu“ – ať už bomba nebo nukleární reaktor – s ní musí být jistým způsobem „v rovině“, aby došlo k požadované reakci. Studie většího počtu jaderných elektráren na této planetě by to lehce potvrdila. Také Bruce Cathie ve svých raných knihách udělal mnoho práce pro ověření této skutečnosti.

Některé pozoruhodné průsečíky:

(1) Giza, Velká pyramida
(3) Tjumenská olejová pole
(4) Bajkalské jezero a okolí, výskytiště mnoha unikátních rostlin a živočichů
(9) Hudsonův záliv, současné stanoviště severního magnetického pólu
(11) Northern British Isles, Maes Howe, Ring of Brodgar, Calla nish
(12) Mohenjo Daro – kultura Rama Empire
(13) Pyramidy v čínském Xian, největší na světě
(14) Jižní japonský Dračí trojúhelník s velkou seismickou aktivitou
(16) Hamakulta poblíž Hawaii, zóna zemětřesení s vysokou vulkanic kou aktivitou
(17) Důmyslná civilizace v Cibole (kanály)
(18) Bimini, místo s mohutnými umělými podmořskými valy, objevenými v roce 1969, tedy k datu, v němž Edgar Cayce předpověděl znovuobjevení Atlantis
(20) Alžírské megalitické ruiny
(21) Megality v Axum, koptsko–křesťanském centru v Etiopii
(25) Bangkok a Angkor Wat
(26) Sarawak, Borneo, místo s prasta rými megalitickými stavbami
(28) Pohnpei Island, Mikronézie; megalitické město Nan Madol
(35) Lima, Peru, okraj Nazkánské desky, Pisco, Andský „kande lábr“ & linie v Nazca
(40) Gabun, Západní Afrika, přírod ní jaderný reaktor, činný před 1,7 miliónu let
(41) Zimbabwe s prastarými doly & stavbami
(44) Maralinga (Atomic Test Site), také zde jsou megalitické ruiny
(47) Easter Island a jeho megality
(62)Podzemní německá antarktická základna?

Rakouský výzkum

Německy psaná kniha, vydaná roku 1952 v rakouském Innsbrucku, shrnuje objevy význačných badatelů, kteří se zabývali systémem zemské energetické sítě. Kniha má název „Svět utajených sil“. Německy „Die Welt der geheimen Mächte“. Projektu se zúčastnili Dr. Willi Schlosser, Prof. Hellmut Wolff, Hans–Wilhelm Smolik, Heinrich Reblitz, Theodor Weimann, Herbert Lohlein, Ferdinand Reich, Prof. Dr. Hubert Urban, Dir. Prof. Dr. K. Saller, Prof. Dr. George Anschultz, Prof. Dr. Theol a Adolf Koberle. Naprosto impozantní seskupení kvalifikovaných profesionálů své závěry shrnulo do jediné společné knihy. Definitivně se shodli v názoru, že zemský povrch systematicky pokrývá síť podobná šachovnici, utvořené z pozitivních a negativních polí.

Uveďme si několik citátů z uvedené knihy:

„Každý z těchto čtverců má ústřední pól, obklopený osmi slabšími póly. Rozměr čtverců se mění se vzdáleností od rovníku, směrem k oběma pólům se zmenšují. Hlavní póly koncentrují energii.
Na severní šířce 48° (na této šířce prováděli uvedení vědci své výzkumy) má ústřední pól průměr 2,45 metru. Osm menších pólů má průměr 60 cm. Čtyři z těchto osmi pólů (objeden) vysílají energii vzhůru k obloze. Ostatní čtyři vysílají energii ven, horizontálně k severu, jihu, východu a západu.
Diagonála mezi hlavními póly sousedících čtverců činí 15,90 m (na 48° SŠ).
N/sinus 45° = 15,9/0,707 = 22,50 m
Hranice polí se směšují, a to jak v severozápadním a jihovýchodním, tak i v jihozápadním a severovýchodním směru. Rohy čtverce jsou jak se zdá navzájem spojeny oblastmi, osazenými na jedné straně dvěma menšími negativními a na druhé dvěma menšími kladnými póly.
V těchto bodech bude každá osoba (nebo těleso) přijímat směsici záporné i kladné energie.
Délka strany měřená na rovníku činila 32 metrů. Bylo zjištěno, že země mezi severním a jižním pólem tvoří ´tyčkový´ magnet v jehož magnetickém poli tečou elektrické proudy, které jsou vůči němu kolmé. Je překvapující, že ´Cheopsova´ pyramida na 30° severní zeměpisné šířky stojí v diagonálně vyměřené pólové oblasti s odstupem 30 metrů ke všem stra nám čtverce.
Hlavní centrální póly všech pozitivních čtverců prozrazují, že jimi teče energie shora dolů, pod povrch země. Vzniká zde vír tvořený pulsy, rotující proti směru hodinových ručiček. Záporné póly se chovají opačně.
Rohracher z Vídeňské univerzity vyrobil velmi citlivou elektromagnetickou ladičku (Hendershotovo zařízení má rovněž magnetickou ladičku), která ukazuje od 7 do 18 pohybů za sekundu.
Dr. Regelsberger sestrojil elektro metr, indikující elektrické impulsy o síle 10 miliontin ampéru.
Müller z Zürichu změřil elektrické pole lidského těla. Tělesná „aura“ se mění, když se pohybujete v různých polohách. To znamená, že magnetické nebo elektrické pole Země se v různých polohách liší.
Centra pozitivních a záporných pólů lze zjistit virgulí. Tato měření by ovšem měla být prováděna s virgulemi o různé délce (virgule různé délky umožňují zachytit odlišné vlnové délky).
Póly, které najdete virgulí, jsou uzly tvořené volnými stojatými vlnami (nejde o magnetizmus ani o elektrickou energii).
Aura lidského těla se mění na všech ústředních pozitivních pólech a vybíjí se na všech záporných pólech až na úroveň, kdy už není registrovatelná. Tímto způsobem lze zjistit, zda se jedná o pozitivní nebo negativní pól.
Tyto pokusy mají největší význam pro fyzické a psychické zdraví. Tyto vnitřní a vnější síly ovlivňují lidský organizmus. Vznik sužujících a zdravých zón je zřejmě ovlivněn pohybem planet a hvězd.
Je dobře známo, že ve městech existuje řada „rakovinových domů“, v nichž většina obyvatel zemřela na tuto hroznou chorobu. Proutkaři dokázali, že ložnice rakovinových pacientů byly v místech křížení sítě v negativních zónách.
Uzly N1, N2, S2…atd. jsou zobrazení povrchu planety z výšky jedné míle (1 míle je 1609,34 metrů).

STYČNÉ BODY SÍTĚ

Tabulka obsahuje všech 62 primárních uzlů sítě a jejich zeměpisnou polohu s přesností na dvě desetinná místa.

Jde o konkrétní zobrazení prostoru okolo uzlového bodu, který je na obrázku uprostřed. Pokud ovšem někdo má skutečný zájem o další výzkum a mapování uzlů sítě, navrhuji, aby si z internetu stáhl „free ware“ program, který při tom používám. Tento program byl vyvinut k výuce mapování pro studenty West Pointu, a byl jedním z nejlepších široko daleko.

VRSTVY SÍTĚ

Jak už bylo řečeno, zemskou síť tvoří mnoho vrstev, jejichž „oka“ se směrem k jádru neustále zmenšují až na atomární úroveň. Dvě ukázky rozvržení vzoru sítě jsou na následujících grafech. Ukázky Vrstva 1 a Vrstva 2 demonstrují, jak se ze změnou vrstvení mění řádkování sítě. U použitých hodnot zeměpisné šířky a délky se jedná o přesně vypočtené souřadnice linií sítě, vybraných za účelem ilustrace toho, jak jedna z vrstev koresponduje s jinou vrstvou ležící pod ní.

Vrstva odpovídající údajům v práci Rakušanů by měla být vrstvou sítě 12. Skutečnost, že se řádkování sítě mění násobkem 3, není obecně známá, především kvůli nedostatečně obsáhlému zkoumání této věci. Tyto ilustrace jsou plně kompatibilní s výsledky výzkumu, na nějž se odvolávají autoři rakouských textů. Uvádějí, že centrum víru /vortexu/ má průměr okolo 2,45 metru. Toto je průměr vortexu ve čtverci šachovnicové sítě, zaujímajícího prostor o délce hrany zhruba 15,3 m.

STARÉ MAPY

Už když jsem poprvé narazil na knihu „Maps of The Ancient Sea Kings, evidence of advanced civilization in the ice age“ kterou napsal profesor Charles H. Hapgood, byl jsem velmi zvědavý, jaký účel asi měly jakési podivné značky na staré mapě Piri Reise.

Tato mapa, datovaná 1513, byla objevena až v roce 1929 a způsobila opravdu velký rozruch. Značky na této mapě mají cosi společného s planetární sítí, na jejímž výzkumu jsem pracoval. Na obrázku vidíte kopii originálu Piri Reisovy mapy (1513). Povšimněte si dvou míst s velkými hvězdicemi. Vypadají jako terčíky, z nichž paprskovitě vyzařuje řada linií – jsou to polohy uzlů sítě.

Vytvořil jsem mapu, přesně podle starodávné kopie, na níž je vidět, jak tatáž oblast vyhlíží dnes. Pak jsem ji překryl planetární sítí a umístil symboly na dvou dříve zmíněných uzlových bodech. Je zde označena linie tvořící rovník sítě, která splývá s horizontální linií na staré mapě.