Alternativní katastrofy myšlení
„Miliony čtenářů se nemůže mýlit,“ tvrdily mainstreamové noviny. Zřejmě to mělo znamenat: Kdo si kupuje …, souhlasí s jeho zprávami, tvrzením a chápáním světa.
Zdá se, že dnešní věda smýšlí jako tisk hlavního proudu. Vždyť přece 30 000 geologů, paleontologů, fyziků, biologů a dalších, kteří od dob Lyella a Darwina vrší poznatky o dějinách naší planety a pozemského života se přece nemohlo mýlit? Oficiální věda očividně určuje náš obraz světa a my, už to tak vypadá, to tupě akceptujeme.
Ale, například u voleb se však čtenáři kupodivu zachovali (zachovají) jinak, než by odpovídalo obrazu novinového světa. Také „konzumenti“ oficiální vědy, jak se zdá, využívají jejích poznatků k tomu, aby se od ní mohli distancovat. To dává smysl, protože distancovat se lze jen od toho, co známe. Jde o alternativní závěry ze sporných oblastí, jimiž pak sporná fakta dostanou jiný význam.
S takovými alternativními závěry se vás snaží seznamovat i měsíčník WM magazín. Spolu s mnoha inženýry, výzkumníky, badateli a spisovateli nevytváříme jakousi soukromou mytologii ani novou vědu, jen jdeme vedle ní. Také „klienti“ vědy z alternativní oblasti při své práci spíš vděčně akceptují mnohé udivující výsledky práce nedosažitelně lépe vybavených etablovaných vědců různých disciplín. Nepopírají zjištěná data a poznatky, ale právě o takovéto poznatky mnohdy opírají nové argumenty.
Jak to, že jsme odkázáni jen na tyto zdroje, když se chceme dostat k alternativním výkladům? Jak je možné, že s nimi akademická věda nepřichází sama? Vždyť i alternativní myslitelé vycházejí z jejich poznatků?
Druhy „hravého“ myšlení
Těmito otázkami se podrobně zabýval třeba Edward de Bono. Všeobecně známou se stala jeho studie „hravého myšlení“, v níž porovnává vertikální a laterální myšlení. Při posuzování jednotlivých jevů využívá vertikální myšlení tradičního logického odvozování ze základních hypotéz. Za laterální myšlení (fuzzy logic, nebo strange revelations – podivná odhalení) je pokládáno zdánlivě nesystematické myšlení oklikami či myšlení ve skocích. Oba způsoby se však nevylučují, ale vzájemně se doplňují a také podmiňují.
Bono uvádí řadu případů: „Když Marconi zvyšoval výkon svých aparatur, napadlo ho, že by mohl posílat vlny na stále větší vzdálenosti – i přes Atlantský oceán. Podle jeho názoru stačilo použít dostatečně silný vysílač a citlivý přijímač. Experti, kteří se v tom vyznali, se této představě smáli. Ujišťovali Marconiho, že elektrické vlny se šíří podobně jako světlo přímočaře, nekopírují zemský povrch, a tudíž budou vyzářeny do prostoru. Ze svého logického hlediska měli odborníci naprostou pravdu, ale Marconi experimentoval dál a uspěl. Ani on ani tehdejší znalci nevěděli nic o elektricky nabité vrstvě v horní atmosféře, o ionosféře. Ta odráží rozhlasové vlny, které by jinak, jak tvrdili odborníci, zemský povrch opustily.“
Takže: ani experti, kteří logicky odvodili svůj závěr z jim známých základních předpokladů, ani Marconi, který tyto úvahy prostě obešel, neznali „pravdu“. Ale Marconi nakonec vnutil tehdejším expertům nový úkol, protože bylo zřejmé, že jejich dosavadní výklad o šíření vln na velké vzdálenosti neplatil.
Romanticky plynoucí dějiny a pochybné datování
Obdobný příklad představuje učení lyellistů a darwinistů: pozorovat evoluci planety a život na ní znamená vycházet z předpokladu postupného (kontinuálního) vývoje a posloupnosti času. To je v souladu s velmi starým tvrzením: natura non saltat, příroda nedělá skoky. Krásný vynález „romanticky plynoucích“ epoch v dějinách Země, hlavně zavedení ledových dob, však nepřipouští žádné teorie o náhlých zvratech.
Nic nezmění ani nález zkamenělých stop ve vrstvách odporující chronologii; musí být prostě popřeny nebo stylizovány jako regionálně omezené výjimky, které jen potvrzují základní předpoklady.
Inženýr H. Zillmer ve svých knihách (Omyly v dějinách Země, Darwinův omyl) naznačuje: 18. května 1980 vybuchla na západním pořeží USA sopka Svatá Helena. Záplava bahna a vody vytvořila přes noc geologické vrstvy o mocnosti až 50 metrů. Ve vzdálené budoucnosti budou geologové odhadovat stáří této geologické vrstvy na několik tisíc let, a tak je i datovat, protože nebyli očitými svědky této události jako my. Dnes žijící geologové také nevědí, jestli vrstvy mezolitu vznikaly pomalu zrníčko po zrníčku – jak se tvrdí – nebo rychle v důsledku katastrof.“
Zillmer k tomu nabízí veselou pointu. Poukazuje na to, že když vulkán takto vytvoří nové zemské vrstvy, zůstanou v nich uvězněny také automobily. Budoucí archeologové věřící v časovou škálu by z nálezů aut museli vyvodit, že tyto artefakty existovaly již před tisíciletími a pak nějak vymřely, protože se už v horních, a tedy mladších vrstvách nenacházejí. Pro vznik naší sluneční soustavy, planety Země a života na ní má faktor času základní význam.
Už obvyklý začátek pohádek: „Před dávnými a dávnými časy…“ ukazuje, že argumentování mírou času, vymykající se představám mimo vlastní zkušenost, používáme abychom těžkosti s datováním nechali zmizet v neurčitosti nepředstavitelně dávných dob. Stejnou nejistotu v datování můžeme pozorovat také u velkých vypravěčů naší doby, historiků Homérem počínaje a u vypravěčů mýtů všech národů a kulturních epoch. Sem patří i sběratelé pohádek bratři Grimmové.
Svatosvaté datování
Za časů bratří Grimmů, kteří se s četnými kolegy věnovali vývoji jazyků a kultur, se pokusili „bratři Charlesové“ (Charles Lyell a Charles Darwin), rozšířit mezi lidem stejně úspěšné vyprávění. A úspěch obou Charlesů coby vědeckých autorit byl tak veliký, že se dodnes sotva odvážíme akceptovat jiné vyprávění. Lyell sepsal již roku 1840 dodnes svatosvatou práci o časové škále, přestože tehdejší stav vědeckého poznání nám dnes již připadá „velmi kuriózní“. K čemu vlastně studujeme dějiny Země, když jsme po 150 let bádání nedospěli k žádné korektuře základních předpokladů, sepsaných roku 1840?
Pokud je dnešní obraz světa, v podstatě založený na nebeské mechanice Isaaka Newtona a evolučním učení Charlese Darwina, pravdivý, je tento článek i „zaměření“ časopisu WM magazín kacířstvím. Změna zemského povrchu je podle nich jedině a pouze dílem nepatrných, neustále působících sil. Geologové tomuto dogmatu pevně věřili až do roku 1980, kdy Luis Alvarez předložil jako důkaz vymření dinosaurů prokázaný dopad asteroidu. Bez ohledu na tuto tezi však není dodnes představa o globálních katastrofách „klasickou vědou“ uznávána. A to i přes skutečnost, že Alexander Tollman (donedávna vedl renomovanou katedru geologie Vídeňské univerzity) doložil celosvětové kataklyzma – globální potopu, k níž došlo před 9 500 lety (podle oficiálního datování). Světové kataklyzma v historické době je zásadně neslučitelné s pomalým evolučním vývojem.
Geologická škála podmiňuje škálu biologickou. Datování nálezů dávných rostlin, živých bytostí a jejich stop se opírá o datování zemských formací, v nichž byly objeveny. Dochází k automatickému přenášení geologické koncepce „zkamenění“ na uchování stop života.
Vytváření fosílií
Z geologického hlediska nemůže na zemském povrchu docházet ke zkamenění v podobě fosilií (mimo kalcifikaci – korály), protože v souladu s oficiálními představami musí na biologický materiál působit geochemické procesy jako tlak a horko. Podle „darwinistů“ však tyto procesy zkamenění nemohou být celosvětové (globální), ale pouze a nanejvýš regionálně vymezené události. Fosilie však nacházíme po celém světě.
Potřebujeme tedy nekonečně mnoho „regionálních metamorfóz“? Nebo můžeme s ohledem na celosvětové nálezy hovořit o globálních metamorfózách, a tedy globálních katastrofách? To by však bylo v rozporu s geologickým dogmatem tvořícím jeden z pilířů našeho obrazu světa a určování epoch dějin Země.
Geologové a paleontologové se domnívají, že aby těla zkameněla ve fosílii, musí klesnout několik kilometrů do zemské kůry. Tlak způsobený zátěží výše položených zemských mas a vyšší teplota v zemském nitru prý pak vytvoří geochemické podmínky, vedoucí ke zkamenění těla (nebo rostliny). Pak tyto fosilie musí urazit několikakilometrovou cestu zpět na povrch, nebo být odhaleny mohutnou erozí či geologickými posuny – to vše ve smyslu regionální metamorfózy. A přesto nacházíme tisíce a tisíce koster přímo na zemském povrchu nebo těsně pod ním, jako například dinosauří na obrovském území v USA i jinde. V tomto případě už skutečně nelze hovořit o jakési regionální přeměně.
Zkamenělé lejno
Kalifornská paleontoložka Karen Chin způsobila mezi svými kolegy velké pozdvižení analýzou zkamenělého trusu (koprolitů) druhu Tyranosaurus rex, v němž bylo nalezeno 40 % na milimetrové kousíčky rozdrcených kostí a gastrolity. Až do té doby se tvrdilo, že tyto kameny k rozmělňování kusů potravy měli v žaludku jen býložravci.
Zkamenělý trus však skrývá ještě jedno tajemství. Jak dlouho zůstane ležet koláč trusu, než zkamení? Proč dnes nevznikají žádné koprolity? Tyto otázky jsou zneklidňující. Vždyť, probůh, jak dlouho může takové lejno ležet, než změní tvar? Copak nepršelo, neexistovaly žádné další vlivy prostředí a eroze, které by změnily jeho tvar nebo vedly k úplné destrukci? Přesto vedle zkamenělých dinosauřích stop a kostí dodnes leží velké kulaté útvary nepoškozené tlakem ani jinými geologickými vlivy: dinosauří trus!
Odpověď je jasná: dinosauří trus zkameněl přímo na zemském povrchu a leží stále na původním místě. V průběhu globálních katastrof byly na kontinenty vrženy mocné přívaly bahna, jež pak relativně rychle zkamenělo spolu se zvířaty a rostlinami, které v něm uvázly. Pro „klasickou vědu“ je to však zhola nemožné, neboť tyto pozůstatky by podle jejího podání musely dřímat hluboko v zemské kůře nějakých 150 milionů let.
Proces zkamenění prezentovaný ve školních učebnicích nemůže vysvětlit existenci fosilních kostí i s morkem. Jak dlouho musí ležet taková kost, než zkamení? Každý ví, jak rychle se zkazí třeba vaječný bílek. Jak dlouho trvá, než zkamení oko trilobita se všemi podrobnostmi, přestože patří živočichu, který údajně vymřel před několika sty miliony let – bez sebemenších stop tlení?
Dodnes žádný geolog ani žádný biolog neukázal, jak se vlastně může organismus uchovat se všemi jemnými detaily, když současný model fosilizace předpokládá dlouhé působení času.
Nepřijatelné kuriozity
Tradiční vědci svým lpěním na překonaných modelech produkují „kuriozity“, protože chtějí (a často musí) výsledky svých bádání za každou cenu přizpůsobit myšlenkovému dogmatu, místo aby se snažili vypracovat podle nových poznatků nové modely.
Paleontolog vězící v blátě dogmatu geologických časových škál a jim odpovídající typologii vývoje života pak musí i nadále tvrdit, že „typická zvířata doby ledové“ (mezi nimi lvi a nosorožci) „se stoickou odevzdaností“ snášeli po celá tisíci nebo dokonce desetitisíciletí teploty pohybující se hluboko pod bodem mrazu. To si lze představit pouze v případě, že by se na celá ta tisíciletí jaksi „odhmotnili“ – ale to je pohádkový div, proti němuž jednoznačně hovoří všechny nálezy.
Alternativa a dogma
Vědecká dogmata a teorie nejsou nic jiného než intelektuální závěry, ne vždy odvozené ze zkušeností a experimentů, které musí být prováděny v reálných podmínkách – nikoliv naopak.
Za účelem úmyslného matení oponentů se v rámci „vysvětlení“ či obhájení sporné teorie s oblibou zaměňují příčiny a následky. Představa, že se nové výsledky vědeckého bádání automaticky prosadí je široce rozšířeným omylem. Například: s ohledem na morfologické rozdíly ptáci rozhodně nemohou pocházet z dinosaurů, jak je všeobecně tvrzeno. Toto zjištění bylo mezitím potvrzeno nezávislými vědeckými výzkumy provedenými v Americe a Číně. Populárně vědecké časopisy v pestrých pouťových barvách přesto líčí původ ptáků od dinosaurů stejně jako dřív.
Tímto postupem se prosazuje a petrifikuje určitý názor, aniž by předtím byl na tisíce let zahrabán v zemi… Zainteresovaný laik netuší, že každá nová myšlenka musí napřed doslova prorazit betonový kruh systému akademické vědy, aby se jednou přes veškerý odpor a s patřičným, někdy i mnohaletým zpožděním prodrala na veřejnost.
Alternativní vědecké práce vstoupí ve známost a jsou akceptovány pouze tehdy, jsou-li veřejněny v některém z ortodoxních vědeckých časopisů. Z toho důvodu hrají média klíčovou roli v otázce, které výsledky vědeckého bádání a jaké ideje se dočkají zveřejnění a které ne. Většina časopisů je však při zveřejňování názorů a výzkumů nucena řídit se komerčními úvahami a musí tedy brát ohled na to, aby zveřejňovaly to, co je přijatelné pro většinu čtenářů. Tento systém neustále přemílající opakovaná znění zastaralých teorií připomíná monotónní klapání modlitebních mlýnků, jimiž je zájem čtenářské obce umrtvován už od kolébky, neustále opakovaná prázdná slova a standardní fráze, popisující například „proces zkamenění“, získávají sama o sobě váhu důkazu a nikdo se už neptá po jejich oprávněnosti.
„Ortodoxní hlavní média nemohou za normálních okolností riskovat zveřejnění příliš kontroverzních materiálů. Články ve vědeckých magazínech předem prohlížejí odborníci. A který z nich ochotně připustí zpochybnění svého životního díla nebo názoru? Zveřejní-li držitel akademického titulu v jiném oboru kontroverzní výsledky výzkumu z jiného oboru, než který oficiálně vystudoval, bývá označen za excentrika, podivína, pomatence, dobrodruha či podvodníka nebo zcela jednoduše za neznalého dané problematiky.
Výzva pro badatele
Zmíněné chrastění modlitebními mlýnky vědy zcela určitě není nic pro čtenáře WM magazínu, který naopak nabízí možnost těm, kteří museli namáhavě získané výsledky seriózní vědeckou metodou provedené práce po marných pokusech o zveřejnění uložit do zásuvky, kde na ně padá prach zapomnění. Mějte úctu k sobě i k vaší práci a spojte se s námi. Směr, který jsme si vytýčili je jasný – pokud dokážete vypracovat shrnutí, které zaujme, rádi vaše práce zveřejníme. Držme se přitom toho, co mi kdysi řekl jeden velmi moudrý člověk:
„Máš-li ideu nebo nápad a nedokážeš ho vysvětlit tak, aby to pochopil i ten, kdo se s danou problematikou setkává poprvé, je to špatná idea a nedobrý nápad.
Protože dobré nové myšlenky a nápady jsou tady k tomu, aby sloužily všem lidem, a ne k tomu, abys jimi získal věhlas v klubu prázdnou slámu obracejících zbytečných teoretiků.“
Jiří Matějka
Doporučuji:
Knihu Naše fantastická minulost, kde najdete vše co jsem viděl za posledních 20 let. Autor: Jiří Matějka; Počet stran: 328; Fotografií 249; www.wmmagazin.cz/nasefantasticka-minulost/
Knihu můžete objednat v našem E-shopu, nebo e-mailem: jirimatejka@wmmagazin.cz; nebo Tel: +420777770609
Vyšlo v časopise WM magazín.
Obsah čísla 02/2025 → https://www.wmmagazin.cz/wm-magazin-c-02-2025/
Vyšlo v časopise WM magazín č.03/2025, ke stažení zde → Pokud máte zájem o tištěný výtisk, několik jich ještě zbylo. Napište, nebo zavolejte: jirimatejka@wmmagazin.cz; SMS +420777770609
